Autor: Karolína Staňková
Vítr se prohání mezi tenkými bělostnými provázky, které právě někdo natáhl mezi dva čerstvě natřená kovová téčka. Nejsou jediná, v tomhle domě jich je osm nad sebou, ale nezbedný vánek si zrovna hraje s těmi ve třetím patře. Líbí se mu, bude se sem asi ještě vracet.
Možná, až jednou přiletí, tady uvidí viset pár dámských triček, občas možná košili, džíny nebo sukni. A v létě určitě šaty, ty lehounké, které tak rád nadzvedává. Kratičké šortky, mokré plavky i deku, na které někdo jedl tousty s kečupem a pil k tomu kolu. A až vítr ponese v náručí ty maličké vločky, které si vyzvedl v oblacích, rozhází je po tom oblečení, jen tak, sám sobě pro radost. Ale ten balkon není jediné místo, kam se chce podívat. Musí vát jinde, všude, nikde, tam, kde je mnoho, tam, kde není nic.
Ale určitě, jistojistě se vrátí. Co to ale visí na bílých šňůrách? Tričko trochu větší, než bývalo, košile jsou příliš rovně střižené, a tyhle šortky ale vůbec nevypadají jako dámské. Vítr se prohání na balkoně a za okny vidí rozesmátou dvojici. Možná jim bude přát štěstí, prolétne větru hlavou. Odletí, nestálý a neklidný, jako kometa pádící jen tak vesmírem.
Nemůže se ale dočkat, co příště uvidí. Tentokrát jsou trička menší, vlastně úplně maličká. Barevné kousky oblečků vlají v náruči větru bezbranně, jako ty vločky, co nosil s sebou v zimě. Vítr má z toho radost, rozverně se vlní v látkách, až jednu malinkou ponožku strhne ze šňůry. Letí s ní honem pryč, jak dítě utíká s ukořistěnou sladkostí a bojí se, aby mu ji maminka nesebrala. Nese si novou hračku hrdě jako trofej. Vane i s kusem prádla podél pobřeží, pouští i pustých pust. Prohání se po polích, až se nakonec úplně unaví a malý kousek prádla shodí z velké výše zpět na balkon. Jenže tam už oblečky trochu povyrostly. Na trochu zašedlých šňůrách teď visí věci podivné, roztrhaná trička, džíny s řetízky a záplatami a různé jiné zvláštní kousky. Vítr se zaujatě prohání každou dírou v látce, vše si prohlíží, ale zmatený raději letí zase pryč.
Honí vlny v mořích, pouštní duny obrací na ruby a vrací je zase zpět. Nese v náručí písek, vodu i sníh, ničí domy, chladí tváře unavených cestovatelů. Brzy se mu však stýská po balkoně. Jakpak asi teď vypadají zašedlé šňůry? Už zase tam visí jen ta původní trička a košile. Volnější i úzce střižené, s výstřihy i bez nich. Šortky i sukně jsou tak nějak delší, než bývaly. V mikinách jsou prodřená místa, svetry blednou a dělají se na nich očka. Kam zmizely děravé kalhoty? Kde jsou záplatovaná dívčí tílka? Asi teď někde poletují s větrem o závod, tak tedy dobrá, vítr jejich výzvu přijme, a rád! Třeba je stihne předběhnout, ale jak, když tolik spěchají?
Kolik takových roztrhaných džínů chodí po světě? Vítr se namáhá, ale ty ze šňůr nikde najít nemůže. Celý svět by prohledal, jen aby se znovu mohl prohnat mezerami v látce, kterou si možná oblíbil. Ale nakonec to vzdává – však si brzy najde jiné. Třeba někde blízko toho balkonu…
Proč jsou ale dnes šedivé šňůry tak prázdné? Kam zmizely volné košile a montérky? Kde jsou ty černé ponožky, které jako stráže visely přes celý jeden provázek? Proč už tam teď vítr klouže jen mezi dlouhými sukněmi a zástěrami? Neví, je zachmuřený, nemá si s čím hrát a tak raději sfoukne černou svíčku, která hoří za oknem…
Vítr nemá rád smutná místa. Odlétá vát jinam, k balkonům, kde dosud visí růžová tílka a mikiny s autíčky, nebo tam, kde si může hrát s dětskými ponožkami. Prohání se stále dokola mezi stromy i nad nízkou trávou. Ale nakonec se ještě jednou vrátí k balkonu. Co se to však děje? Někdo právě sundává ze dvou oprýskaných kovových téček starý šedivý provázek.