Autor: Michaela Mašková

Ležím v posteli a snažím se nemyslet na to, že mám za sebou další narozeniny, další Vánoce a už skoro vstupuji do dalšího roku. Světlo lampy mě nenechá spát, tak se zvedám, že zatáhnu žaluzie.

Hned mě zaujme bílý poprašek venku na včera ještě zelené trávě. Nemůžu od něj odtrhnout oči a sedám si na parapet, krčím nohy a tvář si opírám o studené sklo. Měsíc je schovaný za šedými mraky, stejně jako hvězdy, a to všechno mě skličuje ještě více.

Další Vánoce trávím sama. Samozřejmě, vedle v pokojích spí celá rodinka, rodiče, sestra, malý bráška. Ale to mi už přestává stačit. V rozpacích mrkám, ale nedokážu zabránit první slze, aby se přehoupla přes okraj a začala stékat po tváři. Nemám sílu ji setřít a jen cítím, jak vytváří cestičku, kopíruje konturu tváře a brady, kde se sbírá a nakonec se pouští, padá a vpíjí se do látky pyžama.

Je mi smutno, a čím víc si ten pocit připouštím, tím rychleji se tvoří slzy. Nedokážu v sobě najít pozitivní myšlenky a znovu se vracím k oné naléhavé věci. Žádný přítel ani nejlepší kamarádka, které bych se mohla svěřit. Jenom moje maličkost, ztracená ve tmě, která se jako můra přibližuje ke světlu. Lampa jako by byla mým ochráncem. Svítí, dohlíží na mě.

Prožít toho tolik a přitom nic. Snažím se pochopit, jak jsem se mohla tolik změnit. Jak se tolik mohlo změnit moje nitro. To už je tak rozdrásané? V mysli se mi objevují básně, které se odněkud nevítané vynořily, aby mě strašily. Nikdy jsem nepsala básně. Vždycky jsem smutnila, že nedokážu vymyslet ten správný rým, že nikdy nesložím krásnou písničku.

Najednou tu oboje stojí přímo přede mnou spolu s další kreativností. Můj svět se mění, ale ten velký venku zůstává nemilosrdný ke každému mému pokusu projít skrz jeho obrany a nahlédnout jeho tajemství. Musí přece existovat, ne? Tajemství štěstí, jak si užívat život, jak najít to, co chceme naleznout. Způsob, jak zapomenout na všechno zlé a vytvořit pro sebe lepší den.

Začíná mi být zima a ten pocit mi vrací pozitivnější část myšlení. Spousta věcí, které mě poslední měsíce provází životem, by pro mě dříve byly nemyslitelné. Možná jsem nepozorovaně přehodila výhybku na kolejích a pomalu se stáčím novým směrem. Možná mě nový směr povede k novému životu, jen jeho změny budou přicházet pozvolna.

Asi má někdo větší štěstí než já. Je jich spousta. Mají na koho o svátcích myslet a co je důležitější — někoho, kdo myslí na ně. Taky myslím. On na mě určitě taky. A stejně se naše myšlenky nikdy nepotkají. Něco se mění a jiné věci zase ne. Snad jsem se nevydala do slepé uličky. To asi poznám až zase příští rok.