Autor: Štěpán Sukdol

Temné stíny tančily pod mihotavým světlem pochodní a luceren, kterými si dvanáctá četa, jejíž byl Človíček členem, osvětlovala cestu zaprášeným schodištěm. Rytmus udávaný velitelem byl jasný, šestnáct kroků, jeden schod a poté po připevněném žebříku na další; abyste věděli, Človíček patřil k národu lidiček jen o málo větších než prst. Narodil se ve velkém domě, ve kterém žil celý jeho národ vedený Nejvyšším, kterého Človíček zahlédl jen jednou. Od dětství stráveného v nejvyšších patrech, kam byly děti posílány na výchovu, po školní léta strávená převážně na cvičišti až do začátku povinné vojenské služby, kterou nastoupil před pár měsíci, mu byly vštěpovány následující hodnoty. Poslouchej! Pracuj! Bojuj! A jako všichni ostatní přesně to Človíček dělal, i když s pocitem jakoby nikdy pořádně nežil.

Uklidňující dunění kroků odumřelo v ohlušujícím tichu. „Taste,“ zašeptal velitel. Četa jako jeden muž vytasil ze špendlíků vyrobené kordy a vyčkávala, co bude dál. „Uhaste louče.“ Ozvalo se do ticha.

V tom tmu protrhl záblesk světla. Nepřátelé! A opravdu - jednolité stíny se hrnuly nahoru po schodech. Když vtom je zakryl jeden větší stín, ženoucí se dopředu skrze řady svých spolubojovníků. Krysa. Krysy byly postrach, jedna dokázala roztrhat desítky vojáků, než ji skolili, a s dobrým jezdcem ještě víc. „Připravte se!“ Zahřměl velitel a Človíčkovi se alespoň na moment vrátila odvaha. „Čekejte!“ Ale čekání bylo nemožné. „Teď!“Človíček se hnal spolu s ostatními proti nepřátelům, hřmot velitele mu dodával odvahu - a co víc, do popředí se vehnalo něco mnohem silnějšího, touha přežít. Bodal špendlíkem, až byl celý od krve, ale jako by byl ve snu, necítil lítost, nikdo necítí lítost nad nepřítelem. Jsou to zrůdy, co by snědly naše děti!

Proti vojákům jim pomohla početní převaha, ale stále zbývala krysa, rozběsněná krví a smrtí shodila svého jezdce a ukousla mu hlavu. Bylo jí jedno, pro koho kdo bojuje, jen zabíjela. Chytla vojáka do tlap a prokousla ho, znovu a znovu, jako nezastavitelný stroj. Z ran na těle jí tekla krev, ale jako by jí to ještě víc rozdráždilo.

Když konečně padla, spočítali mrtvé, sebrali veškeré vybavení a odnesli raněné. Přestože se jim podařilo přežít, byla výprava označena za neúspěšnou, a tak byla jistota, že se bude brzy opakovat. Tuto jistotu Človíček nesnášel.

Ze čtyřiceti vojáků tvořících dvanáctou četu přežilo jedenáct, z nichž jeden přišel o nohu a druhý o oko. „Nepřežije tři dny,“ poznamenal lhostejně doktor. „Má v ráně infekci a na hlavě není co amputovat.“ Jak to může říct tak lhostejně! Pomyslel si Človíček, ale to už mu končila přestávka. Vojenský systém fungoval jasně, vojáci musí být neustále zaměstnáni, vojáci nesmí žít v přepychu a hlavně, vojáci se nesmí přátelit. Třetí pravidlo bylo řídce porušováno, ale nikoli ve Človíčkově případě, přišlo mu zbytečné tvořit si přátele, když jen za dobu jeho služby, což byly bez mála tři měsíce, bylo napočítáno přes devět set mrtvých.

Človíčkovi nezáleželo na nikom, rodiče se mu odcizili, už když byl dítě, stejně jako většině ostatních; systém v tomto případě fungoval téměř dokonale, přátele neměl a láskou k Nejvyššímu také neoplýval. Jeho život se omezil na pouhé poslouchej, pracuj, bojuj. Tak jako až na výjimky u všech. Nikdo z vojáků, snad vyjma velitelů, nevěděl, proč se bojuje, nezajímalo je to. Myšlenky jako proč bojovat nebo za co vlastně dovedly člověka zabít. A v jejich životě je dovedlo zabít tolik věcí, že nepotřebovali přidávat další. Válka pro ně neměla smysl, válka byla, alespoň dosavadní, smysl jejich života.

Človíček často přemýšlel, jak se mají lidé v horních pokojích, klidně žijící ve městech nebo farmařící na střeše, v mládí dokonce slyšel o ztraceném městě ve sklepě, ale pak mu řekli, že je to jen povídačka. O nepřátelích nepřemýšlel nikdy. Národ z altánu se fyzicky nijak nelišil od něj samého, ale pro něj, stejně jako pro všechny ostatní, to byli démoni. Nevím, jak moc by se změnilo Človíčkovo smýšlení, kdyby v té době věděl, že oni jeho národ vidí úplně stejně.

Bez výjimek byl každý chlapec z domu cvičen v boji, byli už od narození svázáni nevyřčenou přísahou, která je zavazovala k dvouleté vojenské službě pro slávu Nejvyššího a potlačení nepřátel. Dívky sloužily také, každé vojsko potřebovalo zdravotnice, kuchařky či uklízečky, a dokud neodsloužily, byly stejně jako chlapci majetkem armády, a tím pádem Nejvyššího. Ale o tom nikdo z nich nepřemýšlel, válka bylo něco stejně přirozeného jako den či noc.

Táborem otřásaly přípravy na bitvu, tohle není jen obyčejná mise, kam pošlou jednu, dvě čety, tady jde o stovky. Stovky hrdinů. Z nichž se domů vrátí každý osmý. Človíček, který žádnou velkou bitvu nezažil, byl bez sebe vzrušením, viděl velké katapulty tažené krysami, které dokázaly vrhat mezi nepřátele tříštivé petardy, tajemné černé postavy, o kterých tušil, že patří k apotikářům, a kterých se bál, a samozřejmě obrovské množství vojáků. V jejich táboře nikdy tolik vojáků nebylo, sešlo se jich více jak dva prapory. Celkový počet odhadoval na více jak patnáct set. A hlavně, podívá se ven. Doposud byl nejdál v přízemí domu, a to ještě při tom nejhorším úkolu ze všech, spolu s dalšími musel prohledávat těla mrtvých vojáků a pátrat po zbraních či čemkoli, co by mohlo být znovu použito.

Sešli po schodech a Človíček znovu spatřil vstupní dveře, už od nepaměti do čtvrtiny otevřené, nikoho nenapadlo je zavřít, tohle bylo už léta území nikoho. Také to tak vypadalo - všude kolem těla, zaschlá krev, puch a mouchy. Človíčkovi se z toho udělalo nevolno, přikrčil se a zvracel. A nebyl sám, později mu někdo řekl, že se tak poznají nováčci.

Pár sekund oslnivého světla a už byli venku, pochodovali dál po dlážděném chodníku až na listím pokrytý trávník, byla doba žní, Človíčka napadlo, jestli se třeba ze střechy někdo nedívá. V tom už zahlédl altán, byl ještě hodně daleko, ale nic mu nebránilo ve výhledu. Jen nepřítele nikde neviděl.

První petarda zasáhla pravé křídlo. Človíček se instinktivně vrhl na zem a byl by ušlapán kdyby ho nevytáhl postarší voják a nepostavil ho na nohy, vlepil mu tvrdý políček, až se Človíčkovi v puse objevila krev. „Seber se sakra a bojuj!“ Proti komu? Chtěl říct Človíček, ale vtom je uviděl, byli všude. Boj započal.

Človíček se přistihl, že stojí a neví, co má vlastně dělat, všechen výcvik i vše ostatní najednou zmizelo. Kolem něj se otevíralo peklo a on stál na okraji a nevěděl co dál. Výkřiky vojáků, petardy, krysy. „Oheň!“ Zaslechl a vše explodovalo. Tlaková vlna ho odmrštila a Človíček ztratil vědomí.

Když se probral, kolem bylo ticho, ticho a mrtvo. Vstal a vrávoral mezi roztrhanými a ohořelými těly. Po smrti jsme všichni stejní, pomyslel si. Ucítil pod sebou pohyb a vtom mu bodák probodl lýtko. Otočil se a uviděl umírajícího vojáka, který mu vší silou tlačil svůj špendlík dál do nohy. Spadl na zem a vší silou kopl vojáka do hlavy a nepřestal kopat, dokud se špendlík neuvolnil. Svalil se na zem a plakal, dokud znovu neztratil vědomí. Za celou dobu ani netasil.

Do obličeje mu někdo chrstl vodu. Chvíli trvalo, než si jeho oči zvykly a rozmazané barvy kolem něj získaly pevné kontury. Ne! Zachvátila ho panika, ze všech míst, kde se mohl ocitnout, se probudil zrovna v zajateckém táboře. Říkalo se, že umřít na bojišti je oproti zajateckému táboru požehnání, Človíčkova fantazie pracovala na plné obrátky a vymýšlela všemožné druhy mučení a poprav, jaké ho asi čekají. Dovlekli ho do velké stodoly. Byla tam tma, podle zvuků usoudil, že není sám. Rukama objal kolena a rozechvěle se schoulil na zem.

Netušil, jak dlouho ležel, ale když se znovu otevřely dveře, byl den. Do stodoly vstoupili vojáci. „Tak jdeme, pohyb, pohyb!“ Křičeli a hnali všechny ven ze stodoly. „Co se to děje?“ Zeptal se Človíček otrhaného starce, který klusal vedle něj ven ze stodoly. Človíček nemohl našlapovat na poraněnou a zanícenou nohu, ale kulhal jak nejrychleji dokázal. „Rejdy!,“ řekl jen stařec a odvrátil se.

Vojáci je nahnali do ohrady na úpatí jámy hluboké přibližně dvacet centimetrů, ve které pobíhaly dvě zdivočelé krysy. Kolem dokola jámy, kromě části, kterou zabírala ohrada, byli namačkaní vojáci snažící se najít co nejlepší výhled. Po chvíli nesnesitelného čekání přivlekli vojáci dva vězně a bez okolků je shodili do jámy. Krysy se na ně okamžitě vrhly, trhaly je a praly se o ně. Celé to nemohlo trvat déle než třicet sekund, ale Človíčkovi se ten pohled vypálil někam hluboko do útrob. Připadalo mu to jako věčnost.

Ten den večer ho navštívila neznámá žena. Obličej si zakrývala šátkem, ale bylo hned poznat, že nepřišla nikomu ublížit. Klekla si k němu a opatrně mu odtrhla kalhoty přilepené zaschlou krví k ráně. Človíček sebou trhl bolestí a vyrazil rukou proti neznámé. Ta vyjekla, a skryla tvář v dlaních. Človíčkovi jí bylo skoro i líto. Posadil se a nechal ji odhrnout mu nohavici. Vymyla ránu a posypala ji bílým práškem, který nepříjemně svědil. Řekla, že je medička, a slíbila, že ho uzdraví, Človíček tomu nemohl uvěřit, může snad být hodná?

Človíček se probudil a hned naškrabal na stěnu další čárku, hned si spočítal, že už je v táboře šestnáctý den. Noha se mu díky léčbě medičky, jejíž obličej stále neznal, dobře hojila a také zjistil, že jako mladý a schopný práce se krysí jámy bát nemusí. Každé ráno je vyhnali ven a pak museli deset hodin pracovat, než je znovu vehnali do stodoly. Sem tam se do toho ještě pořádal rejd. Človíček už byl ale otupělý a už jen vždy odvracel zrak a snažil se nepředstavovat si, jaké by to bylo, kdyby byl na místě těch nešťastníků letících do jámy. Dokonce zaslechl, že krysy mají jména, ale vědět je rozhodně nechtěl. Také musel pořád myslet na medičku, a to i přes náročnou práci a strádání. Přicházela skoro každou noc, ale i když prosil, nikdy neukázala svůj obličej.

Jednou přišla uspěchaná a rozechvělým hlasem mu řekla, že je všechny čeká smrt. Má přijít nová várka zajatců a je mají upálit. Vyvedla ho ven a vedla ho potemnělým táborem. Naštěstí se jim povedlo nevzbudit nikoho ze spoluvězňů, jinak by hrozilo prozrazení.

Zavedla ho až do houští za táborem, kde hnízdili vrabci. „Přijde sem můj přítel, ten se o tebe postará.“ Řekla a měla se k odchodu. „Počkej!“ vyhrkl Človíček, „musím vědět jak vypadáš. Vděčím ti za život.“ Povzdechla si, sklonila hlavu a odhrnula si šátek na krk. Človíček neměl dosud šanci blíže poznat žádnou ženu, veškeré vzdělávání se provádělo odděleně a všichni se snažili, seč mohli, aby si mladíci neměli šanci najít dívku, než odslouží své dva roky. Ale ze všech dívek, co kdy spatřil, se mu tahle zdála nejkrásnější. Chtěl se jí dotknout, ale ona sebou trhla a utekla mu. Človíček tam tedy jen stál a s nataženou rukou koukal do prázdna temné noci.

Netrvalo dlouho a z houští za Človíčkem se vynořil vrabec, Človíček se přikrčil a snažil se skrýt pod vystouplým kořenem, ale z vrabčáka seskočil postarší a podivně oblečený muž. Vytáhl Človíčka zpod kořene a začal si ho prohlížet. Človíček by přísahal, že slyšel, jak muž čmuchá. Nakonec se muž napřímil a s vřelým úsměvem mu podal ruku. „Ty jsi ten vězeň jo?“ Pravil hlubokým bublavým hlasem. „Myslím, že ano, vy jste ten, kdo mě má zachránit?“ odpověděl Človíček, který mnohdy mluvil dříve, než myslel, ale naštěstí to byl právě on, posadil Človíčka na vrabčáka a spolu je pohltila tma. Človíček nikdy na vrabci neletěl, ale zjistil, že strach nemá. Pozoroval okolí, naslouchal zvukům hmyzu a ptáků, a dokonce i obdivoval světla zajateckého tábora.

Človíček měl za to, že neletěli ani pět minut, když se ze tmy před nimi vynořily dveře, stále pootevřené. Vrabčák ještě chvilku mával křídly, ale pak se snesl a lehce dosedl na práh. „Tak, chlapče, odtud musíš sám,“ řekl muž a podal mu jeho uniformu, o kterou ho připravili v táboře, a dokonce i špendlík. Nakonec vytáhl z brašny jednu sirku a s přáním šťastné cesty ji Človíčkovi podal. Človíček poděkoval a pevným krokem vkročil do domu.

Neušel ani pár kroků a tma ho obklopila, jiná tma než tma venku, mnohem temnější. Škrtl sirkou o zem, aby konečně trochu viděl. Mihotavé světlo sirky se rozlilo kolem něj a Človíček najednou ucítil páry hladových očí měřících si ho ze stínu. Znáte takový ten pocit, kdy víte, že vás někdo sleduje, ale zatím nevíte kdo. Krysy! Pomyslel si Človíček a přidal do kroku. Bylo to ale něco jiného než krysy, už v prvních letech války ztratil národ z domu kontrolu nad přízemím. Nejnižší předsunuté tábory se proto omezily na první patro. V době, kdy žil Človíček, už téměř nikdo nevěřil povídačkám a městě pod přízemím. Odříznuti od okolí a neschopni se sami uživit jeho obyvatelé zdivočeli. Jako supi vyráželi každou noc po bitvě hledat potřebné věci a najíst se. Jedli maso.

Človíček utíkal, jak nejrychleji dovedl, šramot a šeptání, které se za ním zvedalo jako oblak much, ho utvrzovalo v ještě větší rychlosti, už byl skoro u schodů, když ho něco popadlo za nohu a on sebou praštil o podlahu. Rychle se zvedl a skoro šílený strachy šermoval špendlíkem do tmy. Sirka, kterou při pádu upustil, zatím pomalu dohořívala, a čím méně osvětlovala, tím byly zvuky blíž.

Takhle to neskončí. Křičelo Človíčkovo vědomí. Takhle to nesmí skončit! Jako by získal novou sílu, Človíček se rozhlédl a spatřil nepoužitou petardu. Musím na sebe upozornit, pomyslel si. Vrhl se po petardě, bodl do ze stínu natažené ruky a skočil k sirce. Petarda vzplála přízračným načervenalým světlem, které mu odhalilo nejméně tucet hladových a pokroucených postav s otevřenými ústy a šíleným pohledem. Sirka dohořela. Plamen v petardě prohořel do vnitřní části a ta přestala svítit. Človíček v duchu napočítal do tří, vrhl petardu co nejblíže k postavám a pelášil směrem, kterým tušil schodiště. Byl už na žebříku, když petarda explodovala. Zvuk byl tak silný, až ho z toho bolely uši a záda mu smáčela krev šílenců. Nedbal ale ničeho a šplhal co nejrychleji nahoru.

Byl už na třetím schodě, když za sebou znovu zaslechl ony strašlivé zvuky. Zrychlil, běžel teď, jak nejrychleji mohl, a příčky žebříků bral po dvou nebo třech, ale zvuky ani trochu neslábly. Když byl u sedmého schodu, chňaplo mu něco po noze. Vykřikl strachy a pomalu vyletěl po žebříku na osmý schod. Utíkal dál, ale už mu docházel dech a noha ho znovu začala bolet. Človíček nebyl žádný hlupák a věděl, že vzdálenost dvanácti schodů, co ho dělí od prvního patra, nemá šanci překonat, alespoň ne v tomhle tempu. Zastavil se, otočil se a špendlíkem zběsile bodal kolem sebe, hlavně tam, kde tušil šílené oči. Do raněné nohy se mu něco zakouslo. Bodl tím směrem, a když stisk povolil, nehledě na bolest, dupal, dokud neuslyšel křupnutí a pohyb v těch místech ustal. Ale neviditelných kanibalů jako by přibývalo. Človíček bodal jako smyslů zbavený, ale vzadu v mysli už zatínala své drápy myšlenka na smrt. Neměl sílu, neměl naději proti neviditelnému nepříteli. Jeho pohyby byly čím dál tím pomalejší, jeho reflexy horší. Cítil, že se na něj sápou, ale už s tím nemohl nic dělat, poslední myšlenku věnoval překrásné zachránkyni z tábora.

Něco se stalo, zavřené oči ucítily mihotavé světlo a uslyšel zvuk těžkých bot. Človíček otevřel oči a uviděl vojáky, jak zaháněli šílené oči zpět dolů do tmy. Pak ho naložili na krysu, to bylo poprvé, kdy rád viděl krysu. Cestou na základnu mu jeden voják pověděl, že nebýt exploze petardy, který si vyložili jako útok nepřátel, nikdy by ho nezachránili.

První noc strávil Človíček na ošetřovně v první předsunuté základně hned nad schody. Už ráno ho ale vláčeli nejdříve k veliteli pevnosti, pak do další pevnosti k veliteli onoho velitele a nakonec až do druhého patra na jeho starou základnu, kde si ho vyslechl generál. Človíčkovi bylo později řečeno že je hrdina a že jako jediný přežil strašlivý zrádný útok nepřítele. Človíček věděl, že to neútočil národ z altánu, ale oni sami. Nechal si to však pro sebe, stejně jako další pochybnosti o všem.

Byl vyznamenán mnoha medailemi a řády. Jednotky mu salutovaly a všemožní vrchní představitelé domu mu gratulovali, ale Človíček nemohl přestat myslet na svou zachránkyni z tábora. Jak se asi má? Myslí na něj také? Odpovědi se brzy dočkal, ale rozhodně jiné, než čekal, a od někoho, koho rozhodně nečekal. Človíček byl poslán na dovolenou na střechu. Bydlel tam v jednom krásném statku hned u komína a sem tam pomáhal sklízet houby, i když věděl, že nemusí dělat nic. Jednou v noci se procházel po střeše, posadil se na tašku a koukal na nebe. Když v tom u něj přistál malý hnědý vrabčák a z něj seskočil starý známý muž. Človíček se dozvěděl že jeho zachránkyně je v nebezpečí, vojáci v táboře zjistili, že uprchl vězeň a byla jen otázka času, než ji objevili. Když ještě mohla, pověděla mu to v lese. Prý ji chtějí dát do první linie v nějaké velké bitvě. Človíček o žádné velké bitvě nevěděl, ale musel jí pomoci.

Nasedli spolu na vrabčáka a znovu letěli nocí. Stařec zatím Človíčkovi přednesl plán. Ráno před bitvou, což bylo ráno po této noci, se proplíží do tábora a zachrání ji. Využijí tak všeobecného zmatku, jaký před bitvou bývá, a navíc měl stařec pro případ nouze dvě petardy, kterými chtěl odlákat pozornost. To už však přilétli do křoví a stařec Človíčka ubytoval ve svém příbytku v koruně. Človíček nemohl usnout, z části protože se bál o svou zachránkyni, ale z části také protože se nemohl dočkat, až ji znovu uvidí.

Člověnka byla přivázána pevným provazem ke kůlu. Provaz jí rozdíral zápěstí a bolely ji žebra od kopanců. Nechtěla nikomu ublížit, chtěla jen pomáhat. Teď však půjde do první linie a zemře jako všichni ostatní v ní. Člověnka dobře věděla, že z první linie se nikdo nikdy nevrátil. Hleděla na hvězdy a snažila se zadržet slzy. Myslela na vojáčka, kterého zachránila. Později v noci myslela na smrt.

Ráno ji odvázali a dovlekli před tábor. Tam už se formovala obrovská armáda národa z altánu. Nevzpouzela se a nechala se dovléct až úplně dopředu. Nemělo by pražádnou cenu snažit se vysvobodit, když kolem ní bylo více jak deset tisíc vojáků. Zaslechla sice dva výbuchy z opačné strany tábora, ale vojákem, co ji vlekl, to ani nehlo. Podívala se na nebe a na chvíli měla pocit, že vidí známého vrabčáka. Ale to byl asi jen přelud, pomyslela si a dál se nechala vléct s kotníky špinavými od rozšlapané hlíny.

Nedostala ani zbraň, všem kolem a jí nejvíce bylo jasné, že ona do bitvy nejde bojovat, ale umřít. Paktovala se přeci s nepřítelem, ale co když to nejsou žádné zrůdy? Co když jsme všichni stejní - pomyslela si, ale věděla, že nad tím už nemá cenu přemýšlet.

Pochodovala s armádou směrem k domu a vstříc jim naopak šla armáda od domu. Bude to masakr, pomyslela si a byla ráda, že ho dlouho neuvidí. Alespoň jedna pozitivní věc na tom všem. Armády už byly na dohled a vojáci se rozběhli.

Človíček byl jako smyslů zbavený. V táboře medičku nenašli a teď jen bezmocně poletovali nad pochodující armádou. Přemlouval starce, aby sletěl níž, ale ten mu vždy odpověděl že níž už nemůže. Když se pak proti sobě armády rozeběhly, pokusil se Človíček o poslední zoufalý pokus. Poprosil starce aby přistál poblíž. A sám se rozběhl vstříc bitevní vřavě. Byl rychlejší než kdy dříve a jako nějaké zvíře skákal přes raněné či bojující vojáky a hledal. Útočili na něj všichni bez rozdílu, jelikož neměl uniformu, on jim to všem bez rozdílu vracel, protože mezi nimi žádný rozdíl neviděl. Když už se vzdal veškeré naděje a naplánoval si zemřít v bitvě, něco ho zatahalo za nohavici. Človíčkovi se vybavily vzpomínky z chodby a už, už chtěl kopnout a bodnout špendlíkem, když uviděl svou medičku.

Raněná Člověnka si chvíli myslela že blouzní když se nad ní objevil její zachránce, kterému byla dříve zachránkyní. Ten zaváhal jen na chvilku, pak ji popadl a běžel s ní pryč z náruče smrti. Ale vřava kolem nich zhoustla a uzamkla je uprostřed bitvy. Tak, to je konec, pomyslela si. Ale to zapomněla na starce a vrabčáka. Ten se teď snesl a vzal Človíčka s Člověnkou do spárů a pustil je až na nedalekém pařezu.

Človíček s Člověnkou seděli ruku v ruce na pařezu a sledovali tu hrůzu pod nimi, patnáct tisíc vojáků padlo, patnáct tisíc lidiček. Nepočítali, na které straně. Člověnka se zachvěla a přitulila se ke Človíčkovi. Ten ji objal a až nyní si uvědomil, že nezná její jméno. „Jak se jmenuješ, prosím?“ Zeptal se a trochu se začervenal. „Člověnka.“ „To je krásné, já jsem Človíček.“ Pravil a políbil ji.