Autor: Klára Malová

Ano uznávám, slíbila jsem si, že už na párty chodit nebudu, ale copak jsem mohla odmítnout tuhle narozeninovou párty? A navíc jsou všichni ohromně pozorní! Honza mi dokonce dal trochu nějakýho novýho materiálu a to bylo panečku něco!!! Vlastně ještě pořád to má grády a to jsou to už dobrý tři hodiny! Nejlepší ale je, že ji to úplně přebilo.

Asi okolo jedenácté jsem se se všemi rozloučila a vyrazila domů. Po cestě míjím dům, postavený na samém kraji parku, na jehož zahradě jde vidět malé ohniště, ve kterém jsou ještě zbytky malých plápolajících uhlíků a ve vzduchu jde ještě cítit vůně grilované zeleniny a masa. Na chvíli se zastavím a vdechuji tu vůni, když v tom se zvedne teplý letní vítr a rozfouká všude jiskřičky z ohniště, vypadalo to tak krásně a z celé té chvíle byla cítit jakási mystika a tajemno, pak jsem dostala neovladatelnou chuť se otočit, i když jsem tušila co uvidím.

Nakonec jsem, ale neodolala, otočila se a spatřila ženskou siluetu opírající se o strom. Byla to ona. Neviděla jsem jí do tváře, jelikož ji halil stín, ale vím jistě, že to byla ona.  Něco je, ale jiné, než jindy, když ji vídám i přes stinnou hradbu, která ji obklopuje vidím na jejích rtech úsměv. Úsměv, který je tak mrazivý až celá ztuhnu, naštěstí to netrvá dlouho, čehož náležitě využiji, otočím se a utíkám potemnělými ulicemi ani nevím přesně kam. Je to však zbytečné, ona mě nenechá spočinout, pořád se někde objevuje. Když už opravdu nemůžu zahnu za roh starého pivovaru, opřu se o zeď a pokouším se popadnout dech, ale za chvíli ji opět vidím, jak stojí na protější straně ulice a pozoruje mě. Avšak, něco je opět jinak, znenadání se její stín odlepí ode zdi a vidím ji, jít směrem ke mně.

Zastavila se uprostřed světelného kruhu, který vytvořila pouliční lampa na tmavém betonu. Dodám si odvahy,  podívám se na ni a hrůzou na místě zkamením. Vypadá navlas stejně jako já! Má stejné modré oči, hnědé vlasy, světlou pleť, prostě všechno. Zůstala jsem na ni koukat s otevřenou pusou. Když spatřila moji reakci, její samolibý úsměv se ještě o malinko rozšířil. Vypadá jako anděl pomsty - bleskne mi hlavou.

„Cco jsi zzač?” zeptám se roztřeseným hlasem, což jí viditelně činí ohromnou radost.

„Vždyť víš.”

„Nevím” pípnu, jako bych byla malá holčička, zkoušená u tabule.

„Řekněme, že jsem někdo, kdo zná všechna tvá tajemství, znám tě možná líp, než se znáš ty sama.”

„To není možné.”

„Že ne? Tak například vím o té nehodě tvého psa, jak že se jmenoval? Áno, už vím Sam, že? Ale obě dvě dobře víme, že to nebyla nehoda, že ano?”

„Nechci to poslouchat!” zařvu na ni a utíkám co mi síly stačí pryč.

„Ale drahá obě víme, že mě se nezbavíš, leda, že by jsi skočila.” řekla, když jsem doběhla na most, kde jsem se pokoušela vydýchat.

„Nikdy!” zařvu na ni znova a utíkám na náměstí, kde ještě několik desítek lidí tančí a zpívá i po ukončení nějaké veřejné akce města. Mezi lidi nemůže - říkám si.

Avšak šeredně jsem se spletla, pořád okolo mě kroužila, jako sup a jako by ji nikdo jiný než já neviděl, to mě však neodradilo a řvu na ni dál, ať zmizí! Lidé si mě postupně začnou všímat, ale to mě nezastaví! Půlka z nich se na mě posměšně dívá a další zase znechuceně a vyděšeně, ale nikdo mi nechce pomoci a ona se směje dál!  Pak zničeho nic ucítím na krku malé bodnutí, následně tlak a poté upadnu do sladkého bezvědomí.

Probírám se pomalu, první vidím bíle polstrovanou místnost a když si chci protřít oči hřbetem ruky, zjistím, že se nemůžu hnout, jelikož mám ruce ve svěrací kazajce. Nejdříve mi nic nedochází, nakonec si to, ale uvědomím a začnu z plna hrdla řvát, že nejsem blázen, ať mě pustí, ale odpověď se stále neozývala. Když jsem už neměla žádnou sílu a zbyl mi jen ochraptělý hlas, kombinovaný s bolestí v krku, pomalu jsem se sesunula po zdi a koukala, se slzami v očích a jejím smíchem v uších, do prázdna.