Autor: Sára Jandová

Sedl jsem si do rohu místnosti a četl. Neměl jsem u sebe však žádnou knihu. U sebe ne, ale v sobě. Za celý svůj dosavadní život jsem přečetl tolik knih, povídek a příběhů, že se mi všechny uložily v hlavě a v momentu nejvyšší nouze – v tento moment – všechny záhadné a spletité řádky vyplouvají na povrch a já se ocitám v příbězích tak dávno vyprávěných a tak dávno čtených.

Čas, kdy jsem naslouchal těmto příběhům, je už dávno pryč. Rozplynul se ve vzpomínkách na šťastné dětství a naplno prožité mládí. Všechny tyto příběhy teď vidím v knize, která teď opravdu leží přede mnou.

Na chvíli jsem zvedl od té své krásné knihy oči a rozhlédl se kolem sebe. V tu chvíli mě zamrazilo. Kamkoli jsem se po místnosti podíval, všude posedávali, polehávali, zmítali se v křečích, ve strachu z neznáma a ze sebe samých lidé tak zranitelní a tak bezmocní. Ani jeden z nich si nečetl. Copak oni nechtějí poznat kouzlo jiného světa? Oni nechtějí teď v klidu sedět a číst si? Teď, ve chvíli, kdy moje nebo jejich knížka dokáže pomoct od reality, která je tady doopravdy krutá? Ve chvíli, kdy je člověk schopen se zcela oddat fantazii světa, který zná pouze on a může si dělat cokoli, co se mu zlíbí? Copak oni nechtějí v tom světu kouzel a nepopsatelného a nepochopitelného štěstí zůstat napořád? Tak jako já?

Jak nad tím tak přemýšlím, miluji svoji malou milou knížečku čím dál, tím víc. To ona je mi na tomto prokletém místě oporou. To ona mi pomáhá nevnímat chlad a hrůzy, co jsou všude kolem. Je to můj věrný a oddaný ochránce. Strážný anděl, co vytváří jakousi bublinu mezi mnou a okolním světem. Tam venku, kde jsou lidé ještě šťastní, je tato bublina označována za nežádoucí. Když se tam člověk uzavře sám do sebe, je považován za hlupáka či snad podivína.

Ale tady? No, už dávno vím, že tady je všechno zcela jiné než venku. Tady lidé nejsou šťastní, netěší se na zítřek. V této zatracené místnosti ani nejde rozeznat dnešek od zítřka, noc ode dne. Pořád je tady tma. Naše oči si už na tu tmu zvykly. Lidé tady už vlastně nejsou lidé. Jsou to jakási raněná zvířata stržená predátorem. A z nás, z těch šílených zvířat, byla násilím vysáta všechna odvaha, všechno odhodlání dokázat to, pro co je život určen.

Vždyť ale údělem života je zemřít. Tak proč jej nesplnit hned? Proč to neurychlit?

Proč ho neuposlechnout teď, hned?

Opět pohlédnu na svou knihu. To ona je přeci mým vysvobozením, ne smrt. To ona je teď mým údělem života. Když zemřu, ztratím i tento poslední smysl. Jako se mi to dřív stalo už tolikrát. Stejně, jako se to stalo všem, co jsou teď tady. Oni ale nemají svoji knihu, oni teď nemají jinou možnost. Oni jen čekají, až přijde jejich chvíle.

To já ne, já mám svůj malý talisman. Svůj deníček. Já mám svou knihu.

Dál si sedím tady, v oku tornáda, přímo uprostřed vší té zoufalosti, strachu a trápení a... usmívám se. Usmívám se na ta písmena, na ty řádky, které prý nejsou vidět.

Jsem považován za blázna. Jako všichni tady.

Ale já se přesto stále usmívám.