Autor: Magdaléna Pokorná

Ticho – tak krásný zvuk. Občas si sám kladu otázku, jak mi zní… Já si totiž myslím, že to umí být vlastně jeden z nejhlučnějších zvuků, které existují. 

Mám kamarádku, která je němá, a přesto bych ji označil za nejhlučnějšího a nejvíc upovídaného člověka své doby. Lidé totiž nemluví jen slovy, ale hlavně svojí řečí těla, svými náladami a svým zažitým chováním. A jednoho dne jsem se s Klárou, jak už to tak občas bývá, pohádal. Došlo samozřejmě k velké výměně názorů, ale v jedné chvíli jsem řekl, že ona mi toho stejně moc neřekne. A že když si jí nebudu všímat, tak jsem vlastně vyhrál, protože mi stejně nikdy nemůže nahlas argumentovat. Už tehdy jsem věděl, že to nebylo fér, ale když se na to teď dívám zpětně, musím říct, že to ode mne byla opravdu velká podpásovka. Přesto jsem se v životě víc nezmýlil. V ten okamžik, co jsem to totiž dořekl, se Klára zarazila a SKUTEČNĚ ztichla. Její tvář, jako by se uvolnila, tělo jako by se o něco více napřímilo a ruce prostě svěsila. A nic – nic víc už neřekla, ani se nepohnula. Zato já? Asi znáte jak se vám tvář pomalu, ale jisto jistě začne orosovat kapkami potu a šklebit do výrazu, který značí, že už asi tušíte svoji chybu. Záda začnou pomalu tuhnout do jasné křeče, dech se najednou zrychluje až dýcháte zcela mělce. Následně se objevuje i to pitomé šimrání, které začíná od temene hlavy, pokračuje přes páteř a končí až u konečků prstů. A vy se bojíte možná i pohnout. Tak přesně takhle jsem se cítil já. Zírali jsme si do očí a ani jeden nic neříkal. Připadalo mi to jako by už uplynuly hodiny, ba ne, možná celá věčnost, ale ve skutečnosti to bylo pár minut. Já hlavně mlčel, protože jsem tušil svoji chybu a tiše jsem čekal na svůj rozsudek smrti. Jenže ten nepřicházel… proč mlčela Klára, jsem zprvu netušil, ale čím déle to trvalo, tím více to bylo zvláštní. V tu chvíli mi to došlo. Rozsudek už dávno proběhl. Samotné mlčení, to samotné ticho byla pomsta za můj čin! A čím déle trvala, tím více byla nekompromisní a smrtelná… Klára nakonec vydržela mlčet i několik dní, ale abych se dostal k závěru, nakonec jsme se usmířili.

Dneska se procházím slunečným parkem a zrovna nad tímhle přemýšlím. Venku je teď relativní ticho, a i když tenhle slastný zvuk miluji, od té chvíle z něj mám rozhodně i respekt.