Autor: Oldřich Příklenk

Jak již to v dospívání bývá, ba možná v každé fázi lidského vývoje, člověk občas potřebuje provést zúčtování s tím, co se stalo, aby se mohl dívat na to, co se teprve stane. Jako by se vyndalo napadané podzimní listí ucpávající potůček lidského života. Většinou ten ztracený lístek je jen o změně úhlu pohledu; a jeho vylovení není nic jiného než zbavení se brýlí, které čeří pravou povahu skutečnosti.

Bylo to zrovna když jsem vycestoval na školu v zahraničí a ocitl se ve zcela novém prostředí, obklopený cizími lidmi mluvícími cizím jazykem, kdy jsem z toho celý znervóznil a místo abych se strachu postavil, utekl jsem do minulosti.

Zdejší hodiny ve škole byly, jako bych se vrátil na základní školu: Víc se mluví o malichernostech a málo se pracuje. Lidi se chovali cize a nepředvídatelně, vždyť mluvili jiným jazykem a bavili se o jiných věcech, než jsem byl zvyklý já (protože tady se přeci o politice bavit chtít nebudou)! Přišlo mi, že přesně takhle jsem se cítil na základce a to mne naplnilo hnusem. A tak jsem paličatě mlčel, nebavil se a raději si četl své věci. Odůvodňoval jsem si to tím, že za svou izolaci přeci nemůžu, že takový jsem přeci vždycky byl! Vzdálený pozorovatel; cizinec, který není mezi ostatními vítán. 

Když jsem ten první den usínal, nemohl jsem z hlavy tuto představu vymlátit, až jsem byl ponořen do snu, v němž jsem byl jen neohrabaný kafemlejnek, který mele a mlel, 

…že kdesi vysoko nad zemí se řeší spojení vesmírné lodi Mir s americkým Skylabem, je pozdní studená válka a obě strany jsou unavené, chtějí vytvořit novou mezinárodní stanici. Rozhoduje se o tom, jestli těžkopádné ocelové kolosy přežijí svůj věk. Kdesi dole stařičký Chruščov podepisuje další a další papíry na závody ve zbrojení, chce mít nejvíce raket na světě. A také se mu to daří, lidé ho mají rádi, tedy až do doby, co se rozhodlo v politbyru jinak a jakýsi mladý podporučík NKVD mu předal dopis s tím, že by si měl udělat malou tříměsíční dovolenou na daču na Kamčatce… Chruščov vzdychne a pochopí, že už skončil. 

O tomto bych vám vůbec nevyprávěl, kdyby se přesně těchto událostí netýkala ústní zkouška z historie (ve snu, abyste mi rozuměli), na níž jsem všechno toto poslušně vysypával jako přesně tikající psací stroj. Vedle mě seděly jakési dvě holky, a ty vůbec nevěděly, jen koukaly. Ústní zkouška z historie pro ně byl nepochopitelný a zkostnatělý cizí svět, kdežto já se cítil jak doma. Všechno to ožívalo přede mnou. A tak jsem si jich nevšímal, plnil jsem svůj úkol a cítil jsem se přitom bezpečně, bylo to zcela odtažité, takže to byl velmi přehledný terén — mohl jsem být takový, jaký jsem byl jako dítě. Vlastně mi bylo nějakých dvanáct. Pochopte, ve snu se hranice věku rozplývají, prolíná se reflexivní ego se vzdálenými vzpomínkami.   

Prý jsem si u zkoušky vedl moc dobře, a tak jsem vyšel s dobrým pocitem ven z učebny a už přitom jsem lovil z batohu časopis. Vytáhl jsem Válka revue a nalistoval si článek o Vietnamské válce. Při chůzi jsem začal číst. Zamyšleně jsem přešel dvorek a u horního vstupu do školy jsem se zastavil. Byl jsem moc zahloubaný do článku, jsem příliš nevnímal železný plot a branku vedle mne, ani vysoký keř. 

Pak se však za mnou něco šustlo a já zmateně zvedl hlavu, pohledem jsem projel okolí. Koukal jsem na betonovou budovu školy pod sebou a pak do dálky, na Prahu při soumraku. Ale nic. Všechno krásně mechanicky zapadalo. A tak jsem sklonil hlavu zpátky do časopisu a vykročil jsem k brance. Měl jsem ale v zádech divný pocit, a tak jsem se rychle otočil, ale nikdo za mnou nebyl. Ošil jsem sebou a přidal jsem do kroku. Něco za však za mnou spadlo, a tak jsem se znova obrátil zády. 

“Na co se to otáčíš?” zvolal klukovský hlas od branky, “nic tam není.” Podíval jsem se za hlasem, a vidím, jak podobně vysoký spolužák seděl na plotě a házel si se šiškou. Hned jsem pochopil; nic mě nepronásledovalo, jen banda rozdováděných kluků si ze mě střílela. Házela za moje záda šišky a já si toho nevšiml, protože jsem byl mimo, jak mi ostatně teď ti kluci vysvětlili. 

“Já vím,” odsekl jsem a vrátil jsem se ke svému časopisu, protože jsem se nepotřeboval bavit pod úroveň, vysvětlil jsem si sám sobě. Záhy však přiletěla další šiška, a to přímo do mého časopisu, a to už mě rozzuřilo. Ne že by mě rušili. Mě štvalo jejich iracionální chování, byla to neznámá, s kterou jsem si nevěděl rady, a opravdu jsem se tak vrátil (v tom snu) do toho malého kluka. Vyběhl jsem za spolužáky, chtěl jsem jim rozbít držku. 

Oni přede mnou začali utíkat a brali to jako hru. Já je jen chtěl vidět válet na zemi a bylo mi jedno, že pomsta příliš racionální není. A tak jsme běhali parkem a pokoušeli mne víc a víc, protože to bylo vtipné. Unikalo mi, jak můžou hrát s takovou lehkostí a bezhlavostí, co to je proti mé zkostnatělé racionalitě! Přesto však jen tím, že jsem se za nima hnal, jsem se pokoušel proniknout do jejich světa, až jsem jednoho spolužáka doběhl a podkopl mu nohu. Udělal jsem to se vší pečlivostí (a vztekem), a on se rozbil o tvrdý beton. Ostatní mě za to však nevyhostili, jen se smáli a začali si hrát na to, jaký jsem tyran. Johohó, ty nás všechny pokosíš, to je šelma! A já v tom cítil… jakési přijetí. Uznání. Mé současné já nechápalo, kde v tomto mohlo najít izolovanost – vždyť to byl pravý opak! 

Partička rozdováděných kluků došla na stanici tramvaje, a tak jsme toho nechali. A já jsem jim vděčný, že jsem mohl být součástí této bandy, třebaže divným. Došlo mi, že jsem byl vnitřním členem, nikoliv jen vetřelcem za neviditelným mlžným závojem. 

Když jsem se ráno probudil, cítil jsem se svěže. Měl jsem chuť znova vyrazit do toho nového prostředí, a znova zkoušet do něj proniknout, dokud se mi to nepodaří. Ten sen mi sebral větev, na níž jsem se snažil vybudovat hnízdo rádoby opodstatněné na sebe uvalené izolace. Propláchl potůček ucpaný tlejícím listím, které jednoho dne vlastně bylo čerstvé a dobré; Vždyť mi ten sen ukazoval dříve nepochopitelné události novým pohledem: radostným, hravým a nevinným! 

Sen je dar, kterého si musíme vážit; dokáže proměnit všechno ostré v barvy, o kterých se nám ani nesnilo.