Autor: Michaela Šachová

Jen pár hodin zbývá do začátku oslav letního slunovratu. Stojím v zahradách našeho
sídla. Z mých úst se line píseň oslavující přírodu, vánek mi čechrá ohnivě zbarvené vlasy a
mé smaragdové oči hledí na mramorový palác pnoucí se k nebesům. To je můj domov. Ostrov,
kde lidé žijí v míru, bez válek a konfliktů. Země blahobytu a přepychu. Ovšem i takový ráj na
Zemi může být ohrožen.
V den mých osmnáctých narozenin si u mého otce vyžádal audienci nejvyšší astrolog.
„Nenesu dobré zprávy, Vaše Výsosti, hvězdy promluvily, pradávná kletba se začala
naplňovat.“ Pronesl, sotva se s námi setkal. Kletba, o níž mluvil, prohlašuje, že celý náš
ostrov zanikne, až bude země v největším rozpuku. Od té doby, všichni žijí ve strachu. Nikdo
neví, jaký den bude ten poslední. Já mezitím hledám v knihách, zda není způsob, jak kletbu
zvrátit.
„Měla by ses jít připravit, Lyro. Slunovrat nastane každou chvíli.“ Můj zpěv byl náhle
přerušen hlasem vycházejícím zpoza mě. Otočila jsem se a podívala se do očí své matce.
„Opravdu musím? Raději bych byla v knihovně a zkoumala.“ Zeptala jsem se tiše. Matka se
však jen zasmála a postrčila mě směrem k paláci: „Ty a ty tvoje knihy. Pro jednou zanech
čtení. Orion na tebe čeká.“ Zmínka o Orionovi mě vytrhla z chmurných myšlenek, s úsměvem
na tváři jsem se rozběhla dovnitř sídla.
Oslavy jsou v plném proudu a já se vydávám dolů do města, kde se mám setkat s
Orionem. Nečekám dlouho, jeho silné paže mě zezadu obejmou. V tom se zem pod našima
nohama prudce roztřásla. Já ztrácím rovnováhu a padám na dlažbu. Domy okolo nás se začaly
bortit. Stěží se zvedám a otáčím hlavu směrem k paláci. Z mohutného sídla zbyly jen trosky.
Polil mě pot, mráz běhal po zádech. Plně si uvědomuji, že kletba se naplnila. Z dálky vidím,
jak mořská voda zaplavuje krajní části ostrova. Ozývá se výbuch. To se po staletí spící sopka
opět probudila k životu. Všude kolem nás je chaos. Lidé se hrnou k magickým branám, aby
unikli zkáze. Vzduch se otepluje a těžkne sopečným prachem. S vypětím všech sil
doklopýtám k Orionovi a padnu mu do náručí. Oba víme, že je konec. „Zazpívej mi, prosím.
Naposledy.“ Zašeptá a já jeho přání vyhovím. S očima zavřenýma pěji a vychutnávám si
poslední chvíle života. Pak mé tělo pokryje horká láva a já naposledy vydechuji.
Říká se, že každému z nás se před smrtí vyjeví obrazy z prožitého života. U mě tomu
tak nebylo. Má duše zaplněná písní byla spálena vroucí lávou stejně jako mé tělo. Poslední
myšlenky patřily rodině a přátelům.
Ti, kteří před tímto ohnivým peklem dokázali uprchnout, začali žít své životy
v různých koutech světa. Během let se vzpomínky na zkázu proměnily v legendu, pravda se
ztratila v dávné minulosti. Jen jedno je známé dodnes. Jméno zaniklého království –
ATLANTIS.