Autor: Anna Tesaříková
Les se zdá být dočista jako obvykle. Větve stromů ustrnuly v prostředně zeleném odstínu; tráva nemluví a skvrnky rezavé země se nehybně dívají kamsi nahoru. Vše je na svém místě.
Kráčím zvolna a měkce; v dlaních mě chladí matný, bílý a poněkud tlustý obdélník, kniha plná prapodivně uspořádaných slov. Veršované okamžiky; zkreslené otisky neviditelných světů. Cesta se vlní jako neposlušná řeka.
Přirozeně tu nejsem sama. I jiní lidé zatoužili po přírodě; trochu nepřítomně kladou chodidla do ušlapané hlíny a potkávají se v letmých dotecích čehosi nezachytitelného. Z údolí se šine tmavovlasá žena; její kroky jsou vážné, jako by teprve teď pocítila v kostech, že život pod kopcem je lehčí a přímější. Tady nahoře se všechno stáčí do spirál. Teď kolem ní prošel muž v červené košili, minuli se, ani se na sebe nepodívali; a zase ten dotek. Nevšimla si ho; jde dál a přemýšlí o spirálách.
A ze zatáčky vystupuje babička s malou dívenkou; stará paní soustředěně počítá nášlapy a holčička neúnavně poskakuje. „Babi,“ volá nadšeně, „něco ti povím, takový příběh, znáš ho? Řeknu ti ho, jo? Tak poslouchej: je černočerný panelák, v něm černočerný byt, tam černočerné dveře…“ Matně si tu zvláštní historku vybavuji, vím, že už jsem ji jednou slyšela, to jsem byla ještě malá; vzpomínám si na rozkolísanou hladinu rybníka, na lesklou petlici přitlučenou k prkenným dveřím a na nějaký neurčitý příslib… čeho asi? „Tam černočerný pokoj, v něm černočerný stůl…“ drmolí děvče stále dál, babička se dívá trochu stranou a pokračují ve své cestě, až se mi ztratí z doslechu, ale kolem mě se pořád třepe ten pravidelný, šišlavý tepot: černočerná… černočerná… černočerná… nebe se dotklo hřbetu mé ruky, černočerná… vrcholky stromů se rozkmitaly, černočerná… černočerná… Ten ocelově cizí vjem jako by všechno prokreslil, jako by krajinu uzavřel do tmavších, pevnějších kontur, které její bezstarostná záře doposud postrádala.
Sama jsem si oblékla černé šaty, ale to se nepočítá. Sebe si neprohlížím; můj zrak dnes míří ven, do větví a k obzoru.
Obrátím se zády k nehybné přívětivosti cesty a vkročím mezi stromy. Prošla jsem neviditelnou stěnou; teď už za mnou nikdo nemůže, osaměla jsem a lesní vůně mě obalily jako pavučina. Doteky, pořád ty doteky. Borovice mě poznávají; natahují ke mně konečky prstů a beze slov hovoří jedna přes druhou, nastřádané dojmy a samé otázky. Kde jsi byla? Je dobře, že jsi přišla. A co to máš?
Ach ano: co to vůbec držím v rukou? Básnickou sbírku; úsečky slov, polopřímky vět. Přinesla jsem ji z nevelké knihovny na kraji města; knihovnice tehdy smutně hleděla na podlahu a naříkala, že poezii si už vůbec nikdo nepůjčuje, poslední dobou všichni chtějí jen dívčí romány a leporela a z nějakého důvodu také nejnovější publikace o skládání origami. Zdálo se mi, že její tvář se začíná trochu rozpíjet; musela jsem nějak zasáhnout. Fotografie autorky na zadní straně mě ledabyle probodávala temnýma očima.
Poezie je malá slavnost; sbírka rituálních předmětů, liturgie pro posvátná místa. Podle jakéhosi průzkumu se většina respondentů domnívá, že se ani trochu nehodí pro listí, pro hedvábná stébla a už vůbec ne pro chudou, zhola bezcennou hlínu – takový nesmysl! Les si ji zaslouží jako každý jiný; borová kůra má její kódy vepsané v prohlubních svých vrásek.
Otevřu knihu a zlehka se dotknu první stránky. Básně jako shluky. Básně jako nahodilé inkoustové skvrny. Čtou se samy, recitují se šeptem a les jim soustředěně naslouchá; rezavá země, mlčenlivá tráva i stromy, vše je na svém místě a vše přeskupuje svou hmotu a natahuje se za slovy. Vzniká tu podivná koncentrace, spočinutí, vzduch zhoustl a znehybněl; něco se nepatrně chvěje, něco se uspořádalo jinak, než bylo dosud obvyklé, a přesto…
Všechny věty, přemýšlivé duše všech dívčích románů, které už celé týdny chybějí v policích. Několik černočerných paneláků. Doteky, kterých si nikdo nevšímá.
Čas se zauzloval. Báseň nikdy nezačala a nikdy neskončí; nedozírná šíře okamžiku. Věčný uzel, obratiště, smyčka; malý oprýskaný vozík se otočí, opíše naznačenou kružnici a klopýtá zase zpátky. Ale kam? Kdosi ho posadil na koleje brzy ráno, ještě za úsvitu; nelze ho zastavit. O matný povrch se otírá jehličí. Cestující v čekárnách, cestující na dřevěných lavičkách; tisknou zkřehlé ruce k hrnečkům s čajem. A zase jsme v lese. Doširoka otevřené oči; přijde zima a všechno se znovu převrátí…
Posvátná místa jsou pevná, ale proměnlivá, podobná mihotavému lesku perel. To, co v jejich půdě vzniklo, tam nemůže zůstat navěky; ne, časem se to rozprostře po okolí, každému návštěvníkovi ulpí trochu hlíny na kůži, drobná lepkavá semínka se nechají odnést tam, kde se jich nedostává. Rostlinky z cizích dlaní. Jaký by to jinak mělo smysl?
Vozík se obrátil; pokračuje ve svém vytrvalém putování z bodu A do bodu B. Zavírám knihu; básně se vtisknou zpět do papíru a ztratí se ve tmě. Ticho. Větve se kývou, tráva nemluví; rezavá země je nehybná a tlumeně září. Něco se mihlo mezi kmeny, něco docela známého; možná, že se tmavovlasá žena, prosvětlená vůní mechu, vrací dolů, do svého domova.
Vše je na svém místě.