Autor: Anežka Geislerová

Když jsme se s Jindrou poprvý potkali, měl na hlavě bekovku. Taková zaprášená čepice s kostkovanym
vzorem. Celkem vyčuhoval z davu, s takovouhle čepicí. Von vlastně čuhoval z davu celkově: hnědý
kšandy, bílá košile s růžovejma kalhotama a boty na velikánský platformě. Ale ta bekovka, ta mě
zaujala nejvíc. Ze strany měla odznáček s Václavem Havlem a dva spínací špendlíky.
Zhruba po roce – to už jsme byli spolu, nakonec nás dal dohromady Eman – zhruba po roce mi tu
svou károvou čepici Jindra pučil. Seděli jsme u Venouše, já už měla celkem upito a chtěla jsem vědět,
jestli by mi slušela. Vzala jsem si ji jen na chvíli. Jenže jsem na ni zapomněla a odešla s ní pak domu. A
tam zůstala. Schválně jsem jí na naše schůzky zapomínala brát, protože pak jsem měla kus Jindry i
doma. Bekovku jsem měla vystavenou na vokně vedle vobrázku co mi Jindra namaloval a pohledu,
kterej mi poslal z Malty. Měla jsem jí tam vystavenou přes Vánoce, i když překážela světýlkům. Měla
jsem jí tam vystavenou, když jsme s bráchou tajně kouřívali z vokna. Měla jsem ji tam vystavenou
dokonce i po tom, co se stalo. Co Jindra udělal.
Úterky za Jindrou chodim. Chodim za nim hned po polední přednášce, to mám v rozvrhu
čtyřhodinovou díru a koupim růži a svíčku a pak skočim do devítky a jedu až na Olšany. Dnesku tu
bekovku konečně vracim. Spínací špendlíky jsem ztratila, ale Evelína mi pučila nějaký sichrhajsky,
takže jsem je ještě na Olšanskym náměstí štelovala k Havlovi. Ta bekovka mi je trošku větší, vždycky
byla. Jindra měl velký uši, takže jemu padla perfektně. Olšany jsou velký, ale za ten rok už vim přesně
kam jít. Vytáhnu růži z papíru a kleknu si před Jindru.
„Furt jsem na tebe naštvaná. Moh sis říct vo pomoc,“ dám před něj růži „Hlavně mi chybíš. Moc mi
chybíš.“
Vytáhnu svíčku, zapálim a dám vedle kytky. Za mnou někdo vytrhává plevel. Voči se mi zalejvaj
slzama a studěj mě na tváři. Sundavam bekovku a dávám ke zbytku věcí na Jindrův náhrobek. Stavim
se zas příští úterý.