Autor: Magdaléna Králová

Vím, že někde v minulosti leží čas, kdy jsem svobodně chodil po světě. Mám na něj pár
konkrétních vzpomínek; pro lidi tam venku by asi nešlo o nic zajímavého, avšak mě okouzluje
vzácnost těch prostých momentů. Kdysi jsem chodil mezi nimi a byl schopen se bavit s nimi stejně,
jako se oni nyní baví beze mě.
Nevím, kdy začaly stěny téhle krabice kolem mě růst. Možná jsem si to nejprve odmítal přiznat.
Koneckonců, ačkoli se všude hýbaly se mnou a občas jsem do nich narazil, stěny byly průhledné.
Pořád jsou. Viděl jsem na lidi kolem sebe, oni dobře viděli na mě a pro člověka je zrak tak důležitý, že
jsem neměl problém věřit, že je vše v pořádku. I když se pohyb stával obtížnějším a obtížnějším,
protože mě krabice svírala a tížila.
Vím, že jednoho dne mi stěny přerostly nad hlavu. Náhlé omezení pohybu a komunikace však není
tou hlavní změnou, která mi ve vzpomínkách utkvěla. Došlo ještě k jedné: tehdy jsem ostatním přestal
říkat „lidé kolem mě“. Stali se „lidmi tam venku“.
Nevím, proč jsem dával za vinu sobě, že mě nikdo z lidí tam venku neslyšel, když jsem křičel.
Připadalo mi, jako bych nekřičel dost silně, a tak jsem celé dny trénoval svůj hlas. Jenže do té doby
přibyly krabici také strop a podlaha. Teď mě neslyší vůbec nikdo a nemohu se pořádně posunout
z místa. Mohu jen trochu hýbat končetinami.
Vím, že lidé tam venku mě vidí. Občas mi klepou na sklo před obličejem. Někteří to možná myslí
dobře, ale jsem si jistý, že většina mě tím schválně provokuje. Někteří na mě dokonce dělají obličeje.
Pak ze vzteku křičím, aniž by mě kdokoli vyslechl.
Nevím, jestli je možné se odtud dostat. Není tu dost prostoru, abych se mohl rozmáchnout a sklo
rozbít. Čím déle tu ale zůstávám, tím méně se mi vlastně chce pryč. Ano, jsem tu sám. Ale copak se
mi chce ven mezi ty posměvačné idioty? Tady mě možná mají na očích a já nemám kam utéct, ale
zároveň jsem před nimi v bezpečí. Nezmůžou se na nic než na klepání a obličeje. Jsem nezranitelný.
Vím, že jsem nezranitelný.