Autor: Lucie Jonášová

Stál jsem sám. Sám na vysokém kopci, s výhledem na mou rodnou ves. Jak už je to dávno, co jsem ji naposled viděl.

Vlastně jsem tu nebyl tak docela sám, rostlo tu pár keřů, nad hlavou mi svítilo slunce a kolem uší hvízdal ostrý vítr. Ale nebyla to příjemná společnost. Keře byly trnité, slunce mě pálilo do očí a vítr mě řezal do holé kůže na rukou a ve tváři. 

Měl jsem pocit, že svět je špatně. Jakoby stromy nepasovaly do půdy, oblaka nepasovala na oblohu, a já nepasoval… nikam. Můj svět se topil v neprůsvitné mlze beznaděje.

Najednou mě z ponurých myšlenek vytrhla vůně, kterou ke mně zanesl vítr. Prodrala se skrz mou mlhu a zcela mě omámila. Tu vůni jsem znal. Byla to vůně mého dětství, kdy jsem trávil mnoho času u babičky. Z její kuchyně se vždy linula tak krásná sladká vůně… Měl jsem na dětství krásné vzpomínky. Už dlouho jsem babičku nenavštívil.

Najednou mé myšlenky přehlušila hudba, kterou ke mně zanesl vítr. Prořízla mlhu, jež obklopovala moji hlavu. Někdo hrál na kytaru. Také jsem za svého raného mládí hrál na kytaru. Vzpomněl jsem si, jak jsem hrával se svými přáteli. Jak se jim asi daří? Bavilo mě to s nimi, hudba mi přinášela mnoho radosti. 

Najednou jsem si uvědomil, že mě slunce příjemně hřeje, keře ve větru líbezně ševelí a samotný vítr není zas tak prudký, jen mě přívětivě hladí po kůži.

A pak najednou ke mně vítr zanesl klobouk. Rozhlédl jsem se. Po chvilce jsem spatřil pod kopcem dívku, která hledala svůj klobouk. Znal jsem ji. Kdysi jsem jí tady hrával na kytaru. Zdá se mi to tak dávno, ona je však pořád úplně stejně krásná, jako by neuběhl jediný den. Věřím, že je také stále tak laskavá, jak si ji pamatuji. Jmenovala se Anežka.

A pak jsem si to uvědomil. Vítr mi přinesl naději. Mlha ke mně propustila paprsek světla.

 Více jsem neváhal, šel jsem Anežce vrátit klobouk. Šel jsem za babičkou, za přáteli, za hudbou, za láskou… Ve směru větru jsem kráčel ven z mlhy, vstříc naději.