Autor: Tereza Koderová

Byla jsem typická holka v dnešní společnosti. Podle správného sociálního vzoru jsem
studovala vysokou školu, která mi měla zajistit dobrou kariéru a peníze. To, že bych místo právníka
chtěla být cukrářkou, tehdy nikoho nezajímalo, tedy ne moje rodiče. Stejně jako každý den jsem si po
škole lehla na postel a dívala se do stropu. Po chvíli jsem se zvedla a šla péct. Byl pátek a den nato
byla soutěž pro cukráře, kam jsem se potají přihlásila. Kdyby se to rodiče dozvěděli, asi by mě zabili,
ale oni tohle v televizi naštěstí nikdy nesledovali. „Jsem si jistý, že to vyhraješ.“ Obešel mě můj
nejlepší kamarád a namočil si prst do těsta. „No tak, Adame, nech to. Po soutěži ti něco upeču.“
Uklidnila jsem ho. Když už jsem musela jít na tu školu, chtěla jsem alespoň bydlet s ním a bylo to to
nejlepší rozhodnutí. To, že jsem ho už v tu dobu tajně milovala, se ale neměl nikdy dozvědět. Druhý
den jsem byla už od rána nervózní. Adam mě uklidňoval, ale já jsem byla úplně mimo. Pro jistotu
jsem počítala s tím, že to nevyjde, protože kdyby vyšlo, měla bych dost peněz na založení vlastní
cukrárny. Když jsme konečně předložili své výtvory a dopekli úkol na místě, jen jsem nervózně
sledovala porotu. Když konečně vyhlásili výsledky, skončila jsem pátá. „Nemusíš být smutná. Je to
úspěch. Všichni ti ostatní přeci byli profíci. Navíc jsi skončila pátá z dvanácti, to je i tak neskutečné.“
Řekl mi Adam. Věděla jsem, že má pravdu, ale uvnitř mě něco doufalo, že mám šanci vyhrát.
Další dny plynuly a za pár dní jsem zapomněla, že nějaká soutěž byla. „Zvoní, Adame, běž
otevřít, prosím. Musím vyndat z trouby ten banánový chlebíček.“ Zavolala jsem a po chvíli uslyšela
známý hlas. Adam ho pozval dovnitř a já šla za nimi do obývacího pokoje. „To je-“ „To je Francesco
Ricci.“ Doplnila jsem Adama. Tohoto světově známého cukráře jsem poznala už jen podle hlasu. Od
mala to byl můj vzor, idol, no však to znáte. „Jste Tessa Bianchi? Chtěl jsem vám dát nabídku. Viděl
jsem vás před týdnem na té soutěži a udělala jste na mě dojem. Talenty se mají rozvíjet a tak jsem
vám chtěl nabídnout pronájem, který je jako stvořený pro cukrárnu a k tomu vám zajistím dobrého
učitele.“ Nemohla jsem uvěřit svým očím, když mi to říkal. Byla jsem jako očarovaná. Ještě, když
odešel, měla jsem pocit, že nejsem v realitě. „Štípni mě.“ Řekla jsem, ale Adam mě políbil. „Myslíš,
že jsem to na tobě už dávno nepoznal. Miluju tě, Tesso.“ Řekl mi a já ho silně objala. Vždycky měl
pravdu. Říkával, že všechno končí dobře a pokud neskončilo, pak ještě není konec. A mě nikdy
nenapadlo, že to nemusí být přesně podle plánů. Nenapadlo mě, že to může dopadnout lépe, než
bych čekala.