Autor: Jana Němcová

Veronika seděla v čekárně u zubaře, a přestože pouze doprovázela svou dceru, stejně pociťovala úzkost z těch nepříjemných zvuků vrtaček, odsávaček a občasného sténání pacientů. Snažila se soustředit na napínavou knihu, kterou si přibalila do tašky, aby se alespoň skrz ni pokusila přenést do jiného prostředí, ale nedokázala se dostat ani přes první odstavec. Frustrovaně knihu zaklapla a v tu ránu ji vyrušil mužský hlas.

„Promiňte, slečno,“ oslovil ji, „nejste náhodou Veronika Horská?“ Zvedla hlavu a uviděla staršího muže s úsměvem od ucha k uchu. Nevěděla, kdo to je, ale potěšilo ji, že ji nazval slečnou. Sice vdaná nebyla, ale přece jen vychovávala šestnáctiletou dceru.

„Ano, jsem. A vy jste?“ zeptala se trochu nevrle, protože na navazování kontaktů, obzvlášť u zubaře, neměla náladu. Když se jí představil jako Tomáš Dědina ze střední, nemohla uvěřit svým očím. Hned se zastyděla za svou myšlenku, že před ní sedí starší muž. Chodili přece do stejného ročníku. Tomáš se ale velmi změnil. Byl pohublý, vlasy mu výrazně prořídly a ty zbylé už zešedivěly.

„Promiň, že jsem tě nejdřív nepoznala.“ Snažila se trochu vyžehlit svůj trapas.

„Prosím tě,“ mávl rukou, „já jsem tak rád, že tě vidím. Zrovna včera jsem na tebe myslel. Co asi tak teď děláš a jak se máš.“

„No, tak teď sedím v čekárně u zubaře, takže mi není úplně do skoku.“ Na její odpověď opět zareagoval širokým úsměvem.

„No a jinak?“

„Pracuju v jedný firmě jako asistentka a snažím se vyjít se svou dospívající dcerou.“

„Ty už máš děti?“ Jeho „už“ ji znovu trochu zaskočilo. Jako by v jeho hlavě od střední uběhl sotva rok a bylo jim zase dvacet.

„Jen jedno, dceru. Taky Veronika. A je pravda, že na dnešní poměry to bylo celkem brzo.“

„A kolik jí je?“ Před odpovědí se zarazila. Ne, že by si musela na její věk nějak složitě vzpomínat, ale za tím číslem se skrývalo mnohem víc než jen počet oslavených narozenin její dcery.

„Třináct.“ Zamrzelo ji, že lhala. Ale přišlo jí, že musí. Před sedmnácti lety, když zrovna končila střední školu, měla Veronika takové bouřlivé období, které zahrnovalo i několik vztahů. Tomáš se v té době nedostal na vysokou, a proto se rozhodl, že pojede na zkušenou do zahraničí. Veroniku to velmi bolelo, protože v dynamickém období, které prožívala, byl právě on tím pevným bodem, k němuž se vždy mohla vrátit, když ji něco trápilo. Poslední den, co se viděli, spolu strávili noc. A proto bylo tak komplikované říct mu reálný věk své dcery, která vyrůstala bez otce. Samozřejmě pro ni chtěla jen to nejlepší, ale nemohla mu jen tak v čekárně u zubaře oznámit, že je možným otcem její dcery. Na to byla jiná místa mnohem vhodnější.

„Tak to já děti nemám,“ povzdechl si, „a jsem rozvedenej. Celkem čerstvě. A bez práce. Taky celkem čerstvě. Proto vypadám takhle,“ ukázal na svůj obličej. „Ale k tomu zubaři jsem prostě musel.“

„Ale no tak, vypadáš na chlup stejně jako tehdy.“

„Jsi hodná. Taková jsi vždycky byla. Jediná hodná holka v mým životě.“ Při těchto slovech se začervenala. „Tebe si musí manžel střežit jako oko v hlavě, co?“

„Nejsem vdaná,“ řekla úsečně, „bydlíme s dcerou samy.“

„No vida, kam nás ty naše životy zavedly. Někdy si říkám, že kdybych tenkrát neodjel, bylo by všechno úplně jinak.“

„To jo,“ zamumlala neslyšně.

„Paní Horská,“ ozvalo se z ordinace, odkud se právě přestal ozývat ten hrozivý zvuk, „jsme hotovy.“ To byla výzva, aby šla za zákrok zaplatit.

„Promiň, já musím,“ omluvně šeptla směrem k Tomášovi, který jen povzbudivě kývl hlavou.

Když s dcerou vyšly z ordinace, Tomáš už na své židli neseděl. Veronika se rychle rozhlédla po čekárně, jestli ho ještě někde neuvidí, ale už byl pryč.

„Sakra,“ zanadávala si nahlas a dcera se na ni jen nechápavě podívala. Veronika si celou dobu říkala, že se ho zeptá na jeho číslo, ale už to nestihla. Vyčítala si to pak ještě hodně dlouho. Možná to bylo ale dobře. Navázat na to, co měli před lety, by už bylo asi těžké. A navíc se odteď Veronika na návštěvu zubaře vždy těšila, protože měla alespoň malou naději, že ho zase potká.