Autor: Zuzana Rosenbaumová

Když našemu kocourovi diagnostikovali cukrovku, byla to pro nás hrozná rána. Kocoura Ferdu jsme si pořídili krátce poté, co jsme se nastěhovali do společného bytu, a byl jakýmsi ztělesněním našeho vztahu. Proto také přítelkyně tak špatně nesla, když se dozvěděla, že zvíře onemocnělo naší vinou – tak dlouho jsme si kupovali jeho přízeň pamlsky, až se z něho stal diabetik.  

Sotva jsme se dozvěděli diagnózu, začala nám nová rutina. Každé ráno jsme vstávali v půl sedmé, aby Ferda dostával své pravidelné inzulínové injekce. Sotva jsme si zvykli na nový režim, přišla další rána: veterinář nám s vážnou tváří oznámil, že je třeba sestavit Ferdovu glykemickou křivku, a musíme mu proto doma měřit cukr. Předvedl nám, jak zvíře bodnout do ucha, aby mu vytekla krev, a my jsme se celí zničení odebrali domů.

Ráno jsme se tedy připravili na zákrok. Vzal jsem Ferdu do náručí a přidržoval ho, zatímco přítelkyně mu nemotorně odhrnula ucho.

„Já nemůžu,“ zaúpěla a ruce se jí třásly. Za neustálého omlouvání se Ferdu bodla a kocour zakňučel. Přítelkyni vhrkly do očí slzy. Pokoušela se mu nasát krev glukometrem, ale nedařilo se jí to. To už Ferda zoufale kníkal a jeho sedmikilové mourovaté tělo se mi zuřivě zmítalo v náručí. Nakonec jsme ho pustili a přítelkyně mu nabídla misku granulí. Večer jsme se rozhodli, že si prohodíme role: přítelkyně držela Ferdu za krkem a já jsem ho měl bodnout. Když jsem ale pohlédl do Ferdových vyvalených očí, začaly se mi potit ruce a nepochodil jsem o nic lépe.

Den na to se přítelkyně vrátila z práce jako vyměněná. Sršela optimismem a velkoryse Ferdovi odvážila několik gramů navíc. Dozvěděl jsem se, že jedna její známá má kamaráda, jakéhosi Petra, který studuje veterinu. Slovo dalo slovo a Petr se u nás objevil v sobotu v šest ráno. Pomazlil se s Ferdou, zkušeně mu změřil cukr a nám se ulevilo, když to Ferdu skoro nebolelo. Vnutili jsme Petrovi peníze a bezstarostně vyrazili na výlet.

V nedělí při úklidu bytu mi ovšem došlo, že něco nesedí. Zjistil jsem, že chybí malovaný popelník a pár dalších drobností, o kterých Petr zřejmě předpokládal, že je nebudeme jen tak postrádat. Problém byl ten, že jsme potřebovali, aby Petr přišel za týden znovu. Vydal jsem se do kuchyně za přítelkyní, abych jí to oznámil.

„Petr krade. Zmizel nám i ten popelník, co jsem přivezl z Maroka.“

Zarazila se. Očima přejela na Ferdu, který spokojeně ležel na válendě a důvěřivě na ní mrkal. V očích se jí objevilo dojetí a obrátila se zpátky na mě.

„A vadí to?“ zeptala se omluvně.

„Jak to myslíš? Samozřejmě, že to vadí…“ zarazil jsem se. I já jsem se podíval na Ferdu a vzpomněl si na to hrozné ráno, kdy zoufale mňoukal a zmítal se mi v náručí. Co vlastně záleželo na nějakém popelníku?

„Nevadí.“