Autor: Tereza Koderová

Mám spolubydlící, a kdybych ji měla charakterizovat, použiju slovo introvert. Nestává se tedy
příliš často, že by přišla a sama od sebe chtěla vést konverzaci.
Ten osudný den jsme ale obě byly ve velmi dobré náladě. Já napsala přijímací
zkoušky a ona dala státnice mnohem lépe, než čekala. Konverzace se začala zvrhávat ve
chvíli, kdy jsme začaly hledat cestu z Mostu do Pardubic. Je totiž z Pardubic, abyste
rozuměli. V nás obou bylo příliš adrenalinu a euforie na to, abychom byly unavené po tak
náročném dni. Stalo se tedy, že jsme o půlnoci hledaly, zda se dá umřít na smích nebo jestli
jde si namoct bránici. No co, je to docela zásadní otázka. Když odbila ona jedna hodina ráno,
stále jsme seděly na její posteli a probíraly zásadní otázky lidstva. Jedna z nich byla, proč je
moře slané. Pro mě byla ale zásadnější otázka, zda má žížala oči. Vsadila jsem se a
prohrála, bohužel, žížala oči nemá, taky k čemu by jí byly že. Neptejte se mě, jak jsme na to
přišly, protože já nemám nejmenší tušení. Debata neustávala ani o půl hodiny později, kdy
jsme probíraly nevysvětlitelný noční syndrom smrti.
V tu chvíli už jsem vidinu spánku dávno vzdala, protože jsme objevily zcela nový
způsob zábavy. Pojďme hledat, co lidi nejčastěji vyhledávají na internetu. Jednou
z nejvyhledávanějších otázek bylo, co je dnes za den. Po dalších obyčejných otázkách jako,
kdy jsou Velikonoce, jsme se dostaly k těm snad nejvíc zvláštním. Obě jsme civěly na
obrazovku mého telefonu, kde svítila ta prazvláštní otázka. Jak zabít pštrosa. Může mi sakra
někdo vysvětlit, proč by to kdokoliv hledal? Následovala hádka na téma, jak rychle jezdí
metro. Sázku jsem opět prohrála. Po smršti dalších otázek, proč umím létat, když nemám
křídla. Následovala otázka, proč jádro pudla. Jo je to česky správně, tento úryvek patří do
nám neznámé knihy, jak jsme zjistily.
Naše konverzace už začínala mít opravdu hloubku, kdy jsme řešily nejlepší způsoby
smrti. Přísahám, že jsme jen moc nakažené podcastem Opravdové zločiny. Naše další
spolubydlící se nestačila divit, když nás našla ve tři hodiny ráno v jejím pokoji. Myslím, že
jediné, nad čím v tu chvíli přemýšlela, bylo, zda plánujeme smrt její, či někoho jiného. Když
už jsme chtěly jít spát a zdálo se, že noc už nemůže být zajímavější, na celou kolej začal
otravným zvukem řinčet požární poplach. Čekaly jsme, že to vypnou, ale nakonec jsme
stejně musely vyrazit dolu. Proplétaly jsme se zmatenými studenty i hotelovými hosty.
Byla slyšet rána. To já se rozbila na schodech a málem se zabila. Tak jsem si ideální
smrt vážně nepředstavovala. Dole na recepci už stála minimálně stovka lidí, ale přirozeně se
nikomu nechtělo ven. Pršelo a nebylo víc než deset stupňů a my všichni jsme stáli
v pyžamech. Když to vypadalo, že vážně opravdu hoří, vběhl mezi nás recepční se slovy, že
sám neví, co se děje. Zmateně jsme se na sebe dívali a přemýšleli, jak moc se nám chce
ven, kde už pomalu svítalo. Po nekonečné hodině, která trvala tak sto let, se alarm konečně
vypl. No jasně, tady přece nikdy nehoří.
Když jsme se došouraly zpátky na pokoj, spadla má nástěnka, která na místě držela
už nejméně půl roku. Zmohly jsme se s holkami jen na smích. Tady se člověk vážně nenudí,
což potvrdila i má spolubydlící. Připomněla mi totiž naši nedávnou konverzaci. „Nedořešily
jsme tu základní otázku lidstva.“ Řekla. Zmateně jsem se na ni podívala a nechápala. „No
přece, proč lidi neumí létat.“ Zasmála se.