Autor: Anna Tesaříková

Pokud vím, té holce říkali Leonora. To vznešené jméno k ní nějakým prapodivným způsobem
sedělo, ale jakým, to jsem nedokázal vysvětlit; ona sama byla ušmudlaná až hrůza, slepené prameny
vlasů, rozedřené lokty a na sukni nespočetné skvrny od bláta, ale měla temně modré oči, ve kterých se
líně převalovala jakási samozřejmá hrdost.
Mým synům, Jakubovi a Evaldovi, bylo tehdy tak kolem deseti. Vzpomínám si, že pořád táhla za
nimi, ale nikdy se k nim tak úplně nepřiblížila; zatímco na sebe ti dva pokřikovali a běhali po trávě
jako splašení, ona se držela stranou. Čas od času vrhla letmý pohled jejich směrem, ale většinou se
soustředila na své záležitosti; seděla na svém místečku obklopená nějakými předměty, které každou
chvíli brala do rukou a složitě je před sebou přerovnávala.
Toho odpoledne jsem si konečně přiznal, že mi to celé ukrutně vrtá hlavou. Co si to tam ta cácorka
může tak komplikovaně organizovat? Než jsem si stačil rozmyslet, co vlastně dělám, nohy mě samy
přenesly přes práh vchodových dveří a zastavily se až kousek od ní.
„Ahoj,“ řekl jsem a trochu rozpačitě přešlápl na místě.
Zvedla ke mně oči; nezdálo se ovšem, že by na ni má přítomnost udělala bůhvíjaký dojem. „Dobrý
den,“ odpověděla a znovu obrátila pozornost ke své práci.
Na místě, které si pro sebe zabrala, vyrůstala slušná sbírka. Musel jsem uznat, že to má jistý půvab.
Úctyhodné množství povadlých a seschlých listů, hrstka kaštanů a sem tam nějaká šiška; kromě plodů
přírody upoutaly můj zrak dvě tužky, pár pivních uzávěrů a šňůra červených korálků. Zahlédl jsem i tři
dřevěné kolíčky na prádlo a špinavou hadrovou panenku. Za dívčinými zády, trochu stranou od toho
všeho, ležela nevelká kartonová krabice.
„Co to tu máš za vetešnictví?“ zeptal jsem se a snažil se, aby to znělo mile.
Podívala se na mě, jako bych byl úplný idiot. „To není žádné vetešnictví,“ vysvětlila mi. „To je
záchranná stanice.“
„Aha.“ Když jsem si ty věci prohlédl důkladněji, všiml jsem si, že žádná z nich není zrovna
v kondici; nejhůř na tom byla jedna z tužek, kterou někdo přelomil vejpůl, a panenka, jejíž ruka visela
jen na pár nitkách. Ano, to by asi dávalo smysl. „A ty se tady o tohle všechno staráš?“ vyslovil jsem
další otázku.
„Jo,“ řekla prostě.
„A na co máš tu krabici? Ta mi připadá docela v pořádku. Nemyslím si, že by potřebovala
zachránit… nebo ano?“
„Krabice se má dobře. Je tu jen pro případ, že by se někomu hodila,“ vysvětlila. „Třeba kdybych
náhodou našla ptáčka se zlomenou nohou. Dala jsem tam noviny, aby to bylo měkké. Ale zatím se tu
žádný ptáček nezranil, tak tam teď leží lahev. Také na tom není zrovna nejlépe.“
Opatrně jsem nahlédl mezi zmačkané listy papíru. Lahev, podle napůl odřené etikety hrající
pestrými barvami zřejmě od nějaké přeslazené limonády, měla uražené hrdlo a na několika místech
byla docela ošklivě poškrábaná.
„A co ty?“ nadhodil jsem žertovným tónem a kývl hlavou směrem k její špinavé sukni. „Kdo se
postará o tebe?“
Pokrčila rameny. „Já jsem si nic nezlomila.“
Na to se nedalo nic říct.
Chvíli se zamyšleně dívala před sebe; pak se jí náhle rozzářily oči, jako by ji napadlo něco
mimořádně geniálního. „Možná bych vám mohla něco dát,“ řekla. Pár okamžiků šmátrala kolem sebe
a pak ke mně natáhla ruku; v její dlani se vesele vyhříval cigaretový nedopalek. „Mám pocit, že se mu
docela líbíte. Vezmete si ho k sobě? Moje záchranná stanice není dost velká a věcí, které potřebují,
aby se o ně někdo postaral, je tady kolem hrozně moc. Vážně by mi to pomohlo.“
Na pár vteřin jsem zaváhal; pak jsem nedopalek opatrně uchopil mezi prsty a zastrčil ho do kapsy
saka. Doufal jsem, že své znechucení tím poněkud odpudivým předmětem nedávám najevo příliš
okatě. Na znamení, že je smlouva stvrzena, jsem se plaše usmál.
Dívka mi úsměv okamžitě opětovala; ten její byl široký a zářivý a její nehezké, umouněné tváři
propůjčil překvapivou krásu.

Pak se znovu sklonila ke své práci; mně už nevěnovala ani jediný pohled, jako by ji má přítomnost
dočista přestala zajímat. Najednou mi připadalo hloupé vedle ní tak postávat. Otočil jsem se a vrátil se
zpět do domu; ve víru svých všedních povinností jsem celou příhodu za pár chvil pustil z hlavy.
Několik týdnů po této události Leonora někam zmizela; od té doby jsem ji neviděl. Kdo ví, kde je jí
konec. Vzpomněl jsem si na ni vlastně jen proto, že se Jakub nedávno zmínil, že ji zahlédl ve škole;
tak jako on prý chodí na lékařskou fakultu a má pořád stejně urousané vlasy. Shodou okolností jsem o
ní o pár dní později slyšel i od Evalda, který studuje ve Švýcarsku. Ten mi pro změnu tvrdil, že se
stala významnou malířkou a že si její potemnělé a lehce znepokojivé obrazy prohlížel v místní galerii,
ale to mu nevěřím; nikdy se o umění ani za mák nezajímal. Podle mě není pravda ani jedno z toho.
Takové holky jako ona se prostě občas ztrácejí, a pokud po sobě zanechají nějaké stopy, čas je
nemilosrdně smete z povrchu zemského.
Ale ten nedopalek jí nezapomenu. Manželka byla úplně nepříčetná, když ho tenkrát večer našla
v mém saku; žádné mé argumenty nedokázaly vyvrátit její přesvědčení, že jsem porušil naši dohodu a
znovu začal s kouřením.