Autor: Kateřina Fuková

Holčička ve žlutých šatech kráčela uličkou. Já jsem šla uličkou. Uličkou podél dlouhého dřevěného plotu, ve kterém sem tam chyběl kůl. A tak jsem se prosmekla na druhou stranu. Na opuštěný dvorek plný kamení. Ale nebylo tam jen kamení. Překvapivě velkou část zabíraly různou měrou zanedbané záhony. Zbytek však bylo harampádí a... Bylo nemožné to nevidět. Mezi hromadou nepoužitých prken a zlověstně vyhlížejících drátů sebou bezmocně škubal umírající holub. Nebo byl už dlouho mrtvý?

Nemohla jsem ho tam nechat jen tak ležet. V části, kde bylo méně kamení a více hlíny jsem opatrně začala hloubit jámu. Spíše jamku, ale pro holčičku to byla jáma. Díky lopatě, která na rozdíl od vedle odložených hrábí byla v jednom kuse, to šlo poměrně rychle. Tak. Nabrat to na lopatu a šup s ním/tím do jámy. Zasypat kamením a konec trápení. Nebo teprve začátek?

Nikdo mne neviděl. Stalo se to tedy?

Jak snadné je těch několik minut odtrhnout od zbytku svého života a poskládat je a schovat... třeba támhle do té slunečnice. Ano, do té, co kvete ve vedlejším pozůstatku záhonu. Vždyť ta to stejně viděla. Hop přes plot a jsem zpět v roli hodného děvčete. Nikoho ani nenapadne, že by s takovou odporností mohlo mít něco společného. Vždyť ani mně ne. Nebo ano?

Leda ve snu. Na tvář se vrátí úsměv a holčička v čistých žlutých šatech spořádaně kráčí uličkou. Žádné místo pro otázku.

„Zabilas někdy?“

Tak přeci tu otázku slyším nahlas. Jak už je to dlouho?

Nezabít by byla slabost. Ale v místnosti jsou i lidé, které bych zklamala, kdybych i já byla spojena se smrtí. Co tedy říct, který tábor si vybrat?

Pravdu. Pravdu přeci. Lež by stejně prohlédli. Neprohlédli. Mám přeci ve vzpomínkách obraz holuba, všechno, co potřebuji, abych obstála. A mám také svoji pověst, i „ne“ by mi věřili snadno. Jenže, co z toho je lež?

„Co na tom záleží?“

Otázky jsou občas lepší, než odpovědi. A tak jsem si mohla ponechat úsměv na tváři. Jako sluníčko. Nebo jako slunečnice?

Možná je pravda, že existují jenom dvě odpovědi. Ale vždy je tu ještě možnost neodpovědět. Mám ráda možnost volby. A neodpovědět, je jediná možnost, jak si ji zachovat. Nebo nevěříš, že si ji vůbec lze zachovat?

Vím, že rozhodování, jestli něco uděláme, má dvě části. První se týká skutečného děje. A ta druhá toho, jestli daný (ne)čin přiznáme. Teď si možná říkáte, že tohle je dobrý základ na neurózu. Ale ne nutně. Tak zaprvé, sobě můžete přiznat něco jiného, než svému okolí. Za druhé, pokud si celou situaci v klidu rozmyslíte, vyřešíte, tak lze přijmout i popření skutečnosti bez negativních následků. Podstatné je, že to děláte vědomě a s plnou zodpovědností. To především. Nikdy to není způsob, jak se zodpovědnosti vyhnout. S veškerým svým klidem jsem odešla. Nebo jsem odcházela sama?

Mladá žena kráčela s úsměvem ulicí. A měla dokonalý přehled o tom, kým je.

Nebo už neměla nejmenší ponětí?