Povidka - dila

Přihlášení

Registrujte se

0 1 (Počet hlasů: 0)

Autor: Čeňek Malík

Jáchym znal různé druhy mlčení. Některé se zdály špatné, jiné dobré. Ale jen zdály, nic nebylo
doopravdy černobílé.
„Chce se ti jít ven?“ zeptal se.
Maro, mladší než on, tiše seděl na posteli a díval se před sebe. Žádná odpověď nepřicházela.
„Nedal by sis zmrzlinu?“
Maro se pohnul – zaklonil hlavu, aby se mohl dívat nad sebe. Na strop. Pomalu se převážil a dopadl
na pokrývku.
„Je tam docela hezky,“ pokračoval Jáchym. „Nemyslíš?“
„Nevím…“
Mezi ně se vplížilo ticho. Začalo se pomalu prohlubovat, protahovat a narůstat. V očích Jáchyma
bobtnalo, houstlo a kypělo. Přerůstalo do obludných rozměrů, které mu nebyly vyhrazeny.
Obviňovalo. Křičelo a nadávalo.
Udělal krok blíž. Poklepával si jednou rukou na druhou a hrál sis s prsty, než na něco přišel:
„Nad čím přemýšlíš?“
Maro se stočil na bok, ale zůstával zamlklý. Dvě oči – byly jasné, živé… a přeci jako by se na něj tak
docela nedívaly. Ještě chvilku váhal. Poté oči sklouzly k podlaze.
„Nad ničím. Cožpak se nedá jen tak nepřemýšlet?“
Jáchym trochu semkl rty a koutek úst se mu hnul stranou, jak nespokojeně zvažoval, co odpovědět.
„No. Ale proč? K čemu by to bylo?“
Ticho. Tik tak, čas běží dál – proto se Jáchym snaží, přemýšlí a potí se. Tu se Maro obrací s nebývalým
zájmem k oknu a zpříma se posadí. Pohnul se rychle. Vzrušeně.
„Sýkorka,“ zašeptá. Jáchym udělá krok vpřed. Maro jej chytí za ruku, když je dost blízko. Starší se
usmívá a sedá si vedle něj. Chvíli tiše ptáčka pozorují.
Jáchym je šťastný. Zkouší to znovu: „Nepůjdeme se na něj podívat ven?“ Marovy oči se trochu sklopí
a sjedou stranou. Ale pak se podívají opět zpříma.
„Nevím.“
Starší se zvedá. Nabručeně si vzdychne a rozhlédne se. Podívá se nejprve na Mara, pak na okno a pak
na dveře. „To je hrůza,“ zamumlá si pro sebe a rázuje ven. „Vážně s tebou není žádná řeč.“
Ticho se vrací do místnosti. Zabydlí se do svých starých známých zákoutí a zalenoší se na zaprášených
poličkách mezi strnulými hračkami tak, jak je zvyklé. Je zpět ve své svrchované doméně.
Maro se otáčí k oknu.
„Uletěla.“
Zpět ke dveřím.
Po tváři mu stékají slzy.