Povidka - dila

Přihlášení

Registrujte se

1 1 (Počet hlasů: 1)

Autorka: Viktorie Melkusová

V jisté situaci jen těžko dokážeme posoudit, zda je něco kruté nebo krásné. A právě v takových chvílích si uvědomujeme, že krutost a krása dokáží vedle sebe žít zvláštně v klidu.
Kdesi a kdysi žilo děvče. Mělo krásné tmavé vlasy, ale oči prázdné. Jmenovala se Manon a bydlela v nádherném velkém domě, neboť rodiče byli velmi bohatí. Pozemek byl obehnán vysokými mřížemi. Nejspíš proto, že se příliš báli okolního světa. Manon byla odvážná, přestože byla v nevýhodě. Chodila kolem mříží a rukou se jich jemně dotýkala. Jedno podzimní odpoledne její ruku však zastavil dotek cizí dlaně. Ucukla, ale zůstala klidná.
„Který příběh nejvíce upoutal tvé srdce?“ zeptal se kdosi.
„Neslyšela jsem žádný, který by to dokázal,“ odvětila.
„Tak já ti jich pár povím.“
A takhle se seznámila s chlapcem, který ji obohatil svými příběhy víc, než by kdy dokázaly peníze. Neznala jeho jméno a ani jeho tvář. Zamilovala se ale do něj, do jeho hlasu a do života, který jí přinášel.
Den co den sedávali spolu u mříží, každý však na jiné straně. Chlapec jí vyprávěl pohádky, legendy, fantastické příběhy, ale povídal i o svém chudém životě v zapadlé části města. Manon mu naslouchala se zatajeným dechem, když o jejím domě mluvil jako o hradu a o ní jako o princezně.
„Jak bych mohla být princezna, když bych ani neviděla své poddané?“
„A čemu by to vadilo? Hlavní by bylo, že by oni viděli tebe a naslouchali ti.“
„Jako já naslouchám tobě?“
„A snad ještě víc.“
Takhle ubíhal čas a dozvěděli se o tom i rodiče Manon. Dlouho jí přemlouvali, aby se s tím chudým klukem přestala stýkat, jenže rozdělit dvě mladá zamilovaná srdce je jako oddělit měsíc od hvězd. Nemyslitelné. Nakonec se však dohodli, že to Manon zakáží. A tak se setkali naposledy.
Dívčinu ruku opět zastavil dotek chlapce. Rozloučili se krásně i krutě zároveň.
„Věděl jsem, že to tak dopadne.“
„Jak si to věděl?“
„Princezny netráví čas s poddanými.“
„Ovšem příběhy jednoho poddaného upoutaly srdce princezny.“
Manon dál stála u mříží a z jejích prázdných očí stékaly pramínky slané vody. Z očí, které ale v poslední době přetékaly životem, jak jen to bylo možné. Podzimní větřík dívku hladil po tvářích, ale duše jí bolela a na to žádný lék nebyl. Slyšela vzdalující se kroky a s každým došlápnutím nohy na chodník se nůž s čepelí vyrobenou ze zmařeného přátelství zabodával hlouběji.
Přišla domů. Matka šustila listy časopisu, nejspíš seděla v křesle v obývacím pokoji. Otec byl pravděpodobně opět zavřený ve své pracovně a zabýval se velkou spoustou nicneříkajících čísel. Dotkla se dubového dřeva, ze kterého bylo vyrobeno zábradlí a vyšla schody do prvního patra, zde našla svůj pokoj. Posadila se na postel tváří k oknu a přemýšlela, co za sklem je. Představovala si části různých příběhů, které znala od svého přítele. Všechno jako by se odehrávalo venku na rozlehlé zahradě.
A bohužel takhle skončil příběh slepé Manon, který by si zasloužil šťastný konec, ale nemá ho, poněvadž dětským srdcím nikdo nerozumí.