Povidka - dila

Přihlášení

Registrujte se

0 1 (Počet hlasů: 0)

Autor: Čeněk Malík

„Stalo se něco?“

Martin za sebou zabouchl dveře, vyděšeně na ně hleděl a třásl se. Cítil se, jako by mu žhavé ostny prošpikovaly každý centimetr mysli. Bál se přemýšlet, bál se jen pohnout.

„Vypadáš hrozně. Pojď dovnitř, nestůj tam tak.“

Ze všeho nejvíce se bál vzpomínat. Věděl, že už ten tlak dlouho nevydrží. Každé vlákno jeho já táhlo jiným směrem a on měl strach, že se každou chvíli rozpadne na tisíc kousků. Děsil se toho, že se bude muset skládat dohromady. To bolelo nejvíc, uvědomění vlastní slabosti, vlastní neschopnosti. Střet s realitou. Bude muset zítra zase ven a předstírat, že se nic nestalo.

„Nebo ne. Však se nikam nespěchá.“

Nechápal je. Smáli se mu. Nebylo to nic zlého, jistě to nebylo nic zlého, ale nejhorší rány mnohdy přijdou nevědomky. Pokoušel se sám sebe přesvědčit, že to nic neznamená, že mu nemohou ublížit pouhá slova… Ale cítil, že osamění, odloučení a posměch bolí, ať už si lidé říkají cokoliv.

„Postavím vodu na čaj.“

Utíkal domů. Prkenně se omluvil a vyšel ven. Poté běžel a doufal, že mu vítr osuší slzy z očí. Každá slza dávala jejich slovům pravdu. Bylo s ním něco v nepořádku. Normální lidé se nelámou, normální lidi nezlomí pár slov. Musel být mužem. Muži nepláčou. Mají pravdu. Jako by byl zlomený, rozbitý a porouchaný. Jako by se kolečka v něm neotáčela tím správným směrem.

„Vím, že mě asi nevnímáš… ale co-“

Ucítil, jak ho Ondřej objal. Na kratičký moment bylo ve světě všechno správně. „Já myslel, že-“

„Hele, prosim tě chvilku nemysli, jo? Holku bych utěšoval a tebe tady mám nechat na holičkách? Pojď sem. A zapomeň na to, každej někdy potřebuje obejmout. To s orientací nemá nic společnýho.“

Možná byl rozbitý. Možná měli pravdu. Ale pokud oni určovali, co je rozbité a co není, co je celistvé a co není… tak nechtěl takový být. Ne podle jejich norem.

„A teď, kamaráde, si dáme čaj.“