Povidka - dila

Přihlášení

Registrujte se

1 1 (Počet hlasů: 2)

Autor: Dominik Kraft

Stáli tam.
Oba dva.
Oba v posledním roce svého života.
Vím, že se to nikdy nestalo, alespoň ne přesně takhle, ale proč ne...

Nalevo ode mě - ten, s andělskou tváří a očima, v kterých jste mohli chodit po vodě, v kterých jste došli až na okraj světa, a tam poznali život.
A napravo, ke mně o kousek blíž - ten, jehož jsme tak dlouho postrádali, ale byl tady... v každém zachvění a poryvu větru jako beránek mezi mraky.

Když začali hrát, jako by každého objal náctiletý anděl - nespoutaná svoboda a pocit euforie. Slova znal každý, ale chvění které spojilo vše a zároveň nic v jedno, v nás kolovalo poprvé.
A když se na sebe podívali, všichni si najednou uvědomili, že to byl smutek, jenž se v nich zrcadlil.

Krásné a zvláštní spojení,
jeden z mollových tónů věnce upletl
a druhý zas v opojení,
když ledový vítr do tváře mu vmetl
jizvy ztrápených večerů,
ostře vsadil do nich meduňkové listy,
pak hráli každý sám a navzájem se doplňovali.

A nikoho nenapadla myšlenka, jak mohli tak lehce splynout a plynout oba v jednom proutěném koši mezi rybami, po lince vlnící se po záhybech hranic, dělících životy a epochy, v nichž spočinuli generace let minulých, utopených na mořském pobřeží, kde se na vlnách ospale převalují půlové noty, čekající na dlaně titánů, jež je, podle poznámek zapsaných v sešitě s křídly, mají vyzvednout na Slunce, na němž oproštěny od vin spočinou.

Zdá se to neuvěřitelné a především absurdní, ale to je jedno...