Povidka - dila

Přihlášení

Registrujte se

0 1 (Počet hlasů: 0)

Autorka: Adéla Hájková

Sakra!
Vzala jsem hadr a hned se vrhla do nechtěného úklidu. Je sedm a já už měla být dávno pryč. Hlavu mám mokrou, jsem v županu, nenamalovaná a ještě k tomu bez kafe. To zas bude den. Fajn, tak rychle něco na sebe hodit a sebou taky hodit, protože už teď je pozdě. Má to vůbec smysl tam ještě chodit? O tom jsem přemýšlela celou krátkou chvilku ve výtahu, kdy jsem se namalovala aspoň tou řasenkou. Kdybych bydlela o pět pater výš, stihla bych i stíny. Otevřela jsem dveře domu a byla jsem dost zklamaná. Zrovna dnes jako naschvál nefouká ani neprší, jak mám tedy vysvětlit tu mojí hrůzu na hlavě? Lokální srážka? Při mých úvahách cestou na zastávku, z kterých jsem žádný rozumný a reálný důvod mého šíleného účesu nevymyslela, mi stihl ujet autobus a další jede až za pět minut. No co, teď už je stejně nějakých pět minut úplně jedno. „Dobré ráno.“ A teď už je to úplně v háji. Oslovil mě kluk, kterého se snažím každé ráno sbalit a v tuhle chvíli už asi můžu veškeré úsilí hodit za hlavu. Co si jen může myslet o holce s vizáží zmoklé slepice a ovce zároveň? A to je to poprvé, co mě oslovil sám od sebe. Vždy, když jsem ho pozdravila nebo se nenápadně zeptala, kolik je hodin nebo se úplně hloupě ptala, v kolik jede autobus, když zrovna stál na semaforu přímo před zastávkou, mě odbyl jen krátkou a stručnou odpovědí. A dneska mě sám od sebe pozdravil! „Dobré ráno,“ odpověděla jsem a doufala, že pomlčí o mém vzhledu. „Sluší ti to, jen máš tady pod okem rozmazanou řasenku.“ Bezvadný, když si to přeložím, tak mi právě řekl, jak vypadám hrozně. Díky. A tak mu začnu vyprávět, jak dnes vůbec nestíhám, nic se mi nedaří a on taky povídá, že jde dost pozdě a vůbec se bavíme o všem možném. Překvapuje mě, že máme společnou cestu. Úplně celou. Loučím se s ním před budovou mého nového zaměstnání, kam už mě asi nevezmou, protože jsem tu měla před půl hodinou být. „Já si ještě rychle skočím pro svačinu. Hezký den!“ To jsem si myslela, že je poslední věta, kterou od něj slyším. Aspoň pro dnešek. A i zítřek. A vlastně pro vždycky. Že už mě prostě nikdy na zastávce neosloví, nikdy nepozdraví, nikdy ho třeba už nepotkám. A to je přitom tak milý.
A sakra!
To bylo jediné, co mi prolétlo hlavou, když mě sekretářka uváděla k mému budoucímu šéfovi. K tomu, kterému jsem cestou o sobě úplně všechno vyžvanila…