Autor: Veronika Paurová

Byl jasný večer zdálo se, že snad všichni lidé ve městě si dnes v barech a na bujných
věčírcích užívali všech krás života, které zlatá dvacátá léta nabízela. I když možná ne
úplně všichni - jeden muž, někteří by možná řekli i chlapec, v němž již odmala dřímala
básnická duše, sedě ve svém koženém křesle v patře nad barem, zasněně sepisoval příběh
zformovaný všemi svými pocity a myšlenkami do románu v naději, že pro troše štěstí,
mohl by si z ní něco vydělat nebo se snad i proslavit. Přál si prožít ten svůj americký sen.
Při své sění měl v oblibě popíjet víno..
A nyní je načase představit si také vašeho vypravěče. Já nejsem v tomto příběhu tím
důležitým aktérem, ba naopak – jediným mým údělem po celou svou existence zde mezi
vámi je pouze být svědkem těch nejrůznějších událostí, které si jen dokážete představit.
Jsem molekula vody. Ale molekula je moc dlouhé slovo, takže mi dovolte říkat si kapka.
Právě jsem v klidu a pokoji odpočívala ve skenici na vín a užívala si alespoň trochu
světla, které produkovala lampa opodál, neboť v sudu, v němž jsem měla uzrát se
zbytkem suchého červeného, jsem strávila nemálo času.
Želbohu jsem však za pár chvil skončila v trávicím traktu našeho mladého umělce, ale
co se dá dělat?
Cestovala jsem dalších pár let po světě a na mladíka s vínem jsem si vzpomněla jen
párkrát. A to do jedné bouřky, kdy jsem z pár svými sestrami spadla do vlasů jednomu
vojákovi, který mi se mi zdál být v tu chvíli cizí. Nicméně u večeře si k němu přisedl
nějaký další muž v uniformě. „Ty jsi nový, viď?” otázal se můj voják. „Jo,” odpověděl,
„chtěl jsem bojovat za svou vlast. Rodiče protestovali, div mě nevydědili. Prý ,budeš
mám tu na farmě hezky pomáhat,’ říkával vždycky táta.”
Ten můj zatím jen krátce přikývl a pustil se do jídla. Mohl by být možná víc
komunikativní, taky se chci něco dozvědět…
„Jak ses sem dostal ty?“ zeptal se ho k mému štěstí nováček. „Chudoba,“ odvětil, „chtěl
jsem být spisovatelem, ale pak přišla krize, tak jsem se tak potloukal od kšeftu ke kšeftu,
až jsem skončil tady.”
Naneštěstí pak vlasy uschly a já byla odváta větrací šachtou na moře, kde jsem pak
sledovala, jak je letadlová loď i se zbytkem flotily bombardována letadly, která se jako
andělé smrti objevila mezi mraky. To už mi bylo jasné, že příběh tohoto človíčka už tady
končí.
„Vidíš, já tomu nebohému chlapci říkal, že nemá chodit do armády, radši měl zůstat
doma na farmě,” povídal nějakou dobu po rozhovoru jeden farmář své brečící manželce,
trojnásobné matce, která se právě dozvěděla, že její syn pravděpodobně zemřel na lodi,
načež jí její muž natočí sklenici vody, která neobsahuje nic jiného než vašeho vypravěče.
Svět je opravdu malý, že?
Být kapkou je vlastně absolutně úžasné. Stanete se svědky neskutečných věcí, které
vcelku ani nejsou důležité, jen čiře fascinující. A je to vůbec nakonec všechno jenom o
příbězích? Možná je v tom taky jakýsi neurčitý pocit stálosti. Že utrhnete-li květinu,
možná zemře, ale její tělo, roztrhané, rozložené, zkrátka v úplně jiné podobě, tu zůstane
přece navždy. Že po té zemi, po níž teď chodíme my, chodili naši předci dávno a budou
chodit naši potomci, dokud tu bude. No není to úžasné, jakou pouť už máme my všichni
stejně jako ta voda za sebou?