Autor: Veronika Marcínová

Stála jsem teď uprostřed temné ulice a rozhlížela se na všechny strany. Nikde nikdo. Oni mě
tu prostě nechali! Úplně samotnou! Byla jsem velmi rozčilená. Nevěděla jsem, kam jít, v
Londýně jsem znala pouze čtvrti, ze kterých přímo tryskalo bohatství a urozenost, ale tady,
kde se omítka odlupovala ze stěn domů, jsem se cítila ztracená.
     Takhle bezradná jsem tu stála snad deset minut a pomalu se uklidňovala přemýšlením nad
možnostmi, jak bych se odtud mohla dostat.  Najednou se ale znovu ozval strach, úzkost a
adrenalin. Hrdlo se mi v tu vteřinu sevřelo a břicho tak rozbolelo, až jsem myslela, že budu
zvracet. Rozeběhla jsem se tedy směrem, kde jsem zahlédla stíny lidí, v naději, že tahle
nekonečná ulice přece někde končit musí. Ulice se zužovala a tmavla, slunce jako by zhaslo,
štětí jako by se vytratilo a zůstal jen smutek.
     Po zhruba půlhodině nekonečného bloudění jsem uslyšela nějaký zvuk, na téhle ulici bylo
divné a strašidelné snad všechno. Tomu, že tu nebyl signál, jsem se nedivila, ale že jsem tu
neslyšela ani obrovský londýnský Big Ben, mi bylo „sakra“ divné. Zvuk se přibližoval a já ho
začala rozeznávat. Byly to kroky, kroky někoho urostlého, rozhodně ne ženy, ale ani ne
nějakého přerostlého kulturisty. Ze tmy se vynořila silueta muže. Stála jsem na místě jako
přikovaná. Mozek nebyl schopný rozhodnout se, jestli zvolit útěk, nebo čekat, kdo se vynoří,
a doufat v pomoc. 
     Silueta se přibližuje a já stále nejsem schopna správně vyhodnotit situaci. Najednou stojí
přímo přede mnou muž a v ruce svírá nůž. Nůž ostrý jako břitva s čepelí tak vyleštěnou, že se
zdá, že by právě tato čepel nahradila dnes v Londýně slunce. Muž je asi o půl hlavy vyšší než
já a kupodivu mu zřetelně vidím do tváře. V normální situaci, což jsou asi všechny kromě té,
kterou teď prožívám, bych si řekla, že je to velmi pohledný mladý muž. Něco mi na něm bylo
povědomé, ale neměla jsem čas na to zkoumat co, protože muž se začal pohybovat. Asi proto,
že jsem na něj doslova „civěla“ už hodnou chvíli. Ne že by se pohyboval ke mně, to snad ani
už nešlo, vlastně jsem si nestačila uvědomit, kolik svého osobního prostoru jsem mu právě
obětovala. Zvedl ruku. Zrovna tu, ve které svíral svůj blyštivý nůž. Tak jsem se toho
nečekaného pohybu lekla, že jsem ze sebe vydala přiškrcené: „Pomoc!“ Muž nůž v tu vteřinu
upustil na zem a podíval se na mě pohledem, který jsem velmi dobře znala, nejen ten
pohled… já znala i toho muže!
Přímo přede mnou stál Andrew Williams. Skoro jsem ho nepoznávala, jelikož jsem si
pamatovala jeho chlapeckou podobu, ne tuhle. Poznala jsem ho právě díky TOMU výrazu ve
tváři, kterým se na mě díval před chvílí. Na škole jsem byla řekněme jednou z
nejpohlednějších dívek a kluci většinou nebyli zrovna nejslušnější. Taky jsem nebyla zrovna
obranyschopná, takže jsem dny ve škole nějak přežívala. Jednou si nějakého mého incidentu s
klukem všiml právě Andrew a začal mě bránit, přičemž se na mě pokaždé díval tímto
starostlivým pohledem. A takto jsem získala nejlepšího kamaráda a ochránce v jednom. 
     Andrewovi rodiče se často hádali, ale přesto byl stále plný radosti a lásky, jednou však
přišel a v očích měl mučivou bolest. Tehdy mi řekl, že se rodiče rozvádí a že on se s matkou
stěhuje do Skotska. Nikdy jsem ho neviděla tak smutného, a to mě ničilo možná víc než to, že
mi odjede. 
     Už jsem nezjistila jeho adresu, a tak jsme se nikdy nesetkali. A teď najednou stál přímo
přede mnou. Z těchto vzpomínek se mi zatočila hlava. Před očima se objevily malinké
hvězdičky a pak se začalo stmívat. Začala jsem nekontrolovatelně padat do nekonečné
temnoty. Poslední, co jsem vnímala, byly silné ruce, které mě chytaly. Ucítila jsem omamně
krásnou vůni mého zachránce a zaslechla, jak někdo běží směrem k nám, museli to být dva
velcí muži, nejspíš bodyguardi mé rodiny, kteří mě měli najít. 
     Probudila jsem se ve velké měkké posteli. Byla jsem doma a asi zrovna svítalo. Posadila
jsem se a dívala se z okna na východ slunce, který mou duši naplnil klidem.  Na křesle se
najednou něco pohnulo. Šíleně jsme se polekala. Po chvíli jsem ale zjistila, že tím vetřelcem
je Andrew. „Dobré ráno, princezno,“ pozdravil mě svým rozespale sladkým hlasem a já byla
šťastná jako už hodně dlouho ne. Věděla jsem, že už o Andrewa nikdy nechci přijít, protože to
on je mým sluncem v temných uličkách.