Autor: Eliška Vylobová

Následující řádky doopravdy pochopí jen pár lidí, a to ti a zejména ti, kteří někdy spadli z hrušně. Vy ostatní se ale hned prosím nevzdávejte, třeba jsem vás podcenil.

Je mi pět let, čekám až maminka konečně přijde, sedne si na okraj mé postele a otevře knížku.

Mám hned několik maminek a přes den se taky spousta krát vymění. Každopádně hlavní mi přijdou tyhle tři: Naštvaná maminka, to je ta, co křičí. A když křičí, bojím se jí podívat do očí a zakrývám si uši. Takovou maminku mám vůbec nejméně rád. A tatínek asi taky, protože, když je to on, na koho se zlobí, vždycky křičí zpátky. To je potom takový hluk, že nejde ani sledovat televizi. Potom mám smutnou maminku, ta se pozná tak, že se nedívá do očí zase ona mě. Nechce abych viděl, že pláče. Na tuhle maminku mám dva postupy a) začnu brečet taky, to ona potom přestane, protože se musí postarat o mě, to dá rozum, jsem její práce. Nebo b) obejmu ji a říkám, že ji mám rád, ale to je hrozně namáhavý a mě mnohem víc baví koukat na televizi. No, a nakonec veselá maminka. Ta mi připadá, jako by v hlavě slyšela nějakou hudbu, vždycky si pobrukuje a sem tam i udělá otočku. Ta šťastná je moje vůbec nejoblíbenější, i když vypadá troch jako blázen. Ale jedna maminka je možná ještě lepší, tou je moje pohádková maminka. Na tu se dá vždycky spolehnout, ať je u nás doma přes den jakákoliv maminka, vždycky se večer promění na tu pohádkovou. Vždycky si sedne do pravého rohu mojí postele, otevře knihu, dlouze se usměje a začne číst.

Byl jsem hrozně překvapený, když jsem zjistil, že moji kamarádi ze školky znají stejné příběhy, co já. A co hůř jsou přesvědčení, že oni jednou budou jako ty nejlepší postavy. Třeba takový Pepa, co ani vlastní jméno ještě nenapíše chtěl být statečný rytíř. Tak samozřejmě, že jsme se poprali.

Je mi dvacet pět a čekám, až Julie přijde, sedne si na pravou stranu postele, postěžuje si, jak je hotová, rozsvítí lampičku a začne si číst.

Julií jsem znám spoustu, ač v jedné osobě. Je tady Julie Naštvaná, ta křičí. Křičet zpátky, jako to dělával můj tatínek nemá smysl, Julie dává facky. Potom je Julie smutná, ta brečí, dívá se mi u toho do očí a chce, abych pomohl, abych to vyřešil. Nejsem rytíř, mám chuť odejít a pustit si televizi. Nakonec je Julie veselá. Ta je podle mě nejlepší. Směje se hrozně nahlas, tak že člověk neslyší zbytek světa. Ale možná je ještě jedna lepší, to je Julie se špatným svědomím. Taková Julie je na mě hrozně milá, zajímá ji, jaký jsem měl den, chytá mě za ruku a líbá.

Hrozně mě naštvalo, když jsem se od přátel v práci dozvěděl, že líbá i někoho jiného. Vždyť takový Jarda od recepce, co neumí ani spravit kopírku si Jůlii nezaslouží. Samozřejmě jsme se porvali. Skončil jsem s monoklem a prázdnou postelí. Teď můžu jenom čekat.

Je mi čtyřicet pět, ležím na gauči a čekám, než přijde ráno, slunce mi posvítí do očí a začne nový den. Rán existuje hned několik. Naštvané ráno. To je to, kdy se na mě svět zlobí a já na něj zpátky. Často pak na všechny křičím a oni, protože nemůžou křičet zpátky, to dá rozum jsem vrchní manager, kloní hlavu a přikyvují. Taková rána nemám rád, nikdo si ke mně potom nesedne na oběd. Potom jsou smutná rána. To jde všechno špatně, to se bojím, že ztratím práci, uvědomím si, že nic jiného nemám, a tak večer brečím. No, a nakonec jsou veselá rána. To mám pocit, že mi v hlavě hraje hudba, musím se pořád usmívat a s každým je tak jednoduché mluvit. Veselá rána mám vůbec nejraději. Ale přeci jen existují ještě lepší. Spokojená rána, ty, kdy vím, že dostanu výplatu, nebo mě pochválí šéf. To mám pocit, že má všechno smysl.

Hrozně mě překvapilo, že spokojené ráno má i někdo jiný. To, když Dana včera povýšili a mě vyhodili. Dana, který má příšerný vkus na restaurace. Přestanu čekat na ráno a zatáhnu závěsy. Rytíři bojují, ale já se rozbrečím.

Je mi šedesát a ležím v trávě a čekám, co se stane. Právě jsem zjistil, že dít se mohou jen dva typy věcí. Věci, co přežijeme, to jsou ty, kdy se nakonec smějeme, brečíme, nebo křičíme. Tyhle věci jsou fajn, je jich pro každého jen pár a vždycky, když skončí, tak na ně můžeme myslet, vzpomínat.

Potom tady jsou věci, které nepřežijeme, jako třeba smrt. Tyhle věci jsou taky fajn, nedají se totiž hodnotit, protože se na ně nedá vzpomínat.

Když jsem byl tam nahoře a sbíral hrušky, čas utíkal tak rychle, nenáviděl jsem se za sny, které jsem si nesplnil.

Když jsem padal nenáviděl jsem se za život, který jsem vedl.

Když teď ležím v trávě nějak mi to začne dávat smysl. Můj život bledne, pomalu mizí, začíná patřit do věcí, které neexistují. Tenhle okamžik je můj život, celý můj život. Právě teď jsem šťastný.