Autor: Kristýna Jaklová

V malé vesničce u Děčína za dob vlády Přemysla Otakara II. žil Vítek s jeho sestrami ve skrovné chatě. „Eliško, podívej, venku se něco děje!“ Ukázal Vítek na náves, kde se všichni lidé shromáždili. „Rychle, Janičko, pojď s námi ven,“ „Pane bože, ochraň nás!“ zvolávali lidé. Eliška se otřásala mohutnými vzlyky, zatímco Vítek uchváceně sledoval čarodějky na obloze. Jedna kouzelnice mu opětovala pohled. „Vítku, pojď se schovat,“ špitla Eliška. Odešli a Vítek si sedl na židli k oknu a pozoroval oblohu a vyčkával. Marně se ho sestry snažili přemluvit k jídlu. Když odbila půlnoc oči Vítkovi spánkem klesly. Najednou, ťuk, na okno, ve kterém se objevila tvář čarodějky s nebesky modrýma očima a se zrzavými vlasy. Vyběhl ven, „dobrého večera přeji spanilý anděli.“ „Spíše obludo, lidé se mne bojí neprávem, ale ty jsi docela jiný.“ Prohlédla si ho od hlavy k patě, „nasedni.“ Na koštěti uháněli krajem a naskytl se jim nádherný pohled na světélkující vesnice a na hrad Děčín. „Jmenuji se Erika, čarodějka světla a bylin. Nejsem jako ostatní, chci lidem pomáhat, ale oni ve strachu utíkají.“ Povzdechla si. „Já tě mám rád.“ řekl tiše Vítek. Zamířili zpět k vesnici, při loučení Erika Vítka políbila a se slzami v očích utekla. Toto setkávání se opakovalo častěji. Uběhlo již několik dní obvyklého pořádku, kdy Vítek se sestrami šili boty. Opět nadešla noc, zahřmění vytrhlo Vítka ze spánku. Když vyšel před chatu uviděl na kůlu napíchnutou hlavu jeho milované Eriky. Padl na kolena a z očí mu řinuly slzy. Věděl, že to čarodějky jeho milé udělaly, protože láska je mocnější, něž kouzlo. Úplněk vysvitl nad mraky, najednou uslyšel veselý zpěv z nedalekého lesa. Sám Vítek začal zpívat smutnou píseň o lásce a neštěstí, proklínal všechny čarodějnice i lidi za trápení, které jeho milé přinesli. Sestry vyšli ven za bratrem a udiveně hleděli na mrtvou dívčí tvář a přidali se k Vítkovu žalozpěvu. Celá vesnice se probudila, lidé tiše hleděli na ono neštěstí a poté se přidali k žalozpěvu, čarodějky jej uslyšely a přinesly vesnici zhoubu. Od té doby místo vísky zde stál nepropustný les, odkud se při úplňku ozýval žalozpěv, na připomínku bezmocnosti chudého obyvatelstva nad vyššími silami.