Autor: Julie Stehlíčková

Vina v nevinnosti 

Opičí samec dokáže svá mláďata s plným vědomím vlastního činu zardousit, samice kukačky nikdy neposkytne mláďatům bezpečí rodného hnízda, čapí matka vyhodí nadbytečné mládě ohrožující životy ostatních mláďat přímo z hnízda. Zvířata tak činí rozhodnutí, která se pouze osobám schopným odprostit se od nežádoucích citů a emocí jeví jako přirozené a nutné z hlediska přirozeného výběru a zachování rodu. 

Lidské bytosti mají v tomto ohledu oproti zvířatům nežádoucí handicap, takzvanou mateřskou lásku. Zasahuje rozum stejnou silou jako nejhorší psychické choroby, na rozdíl od nich je však šance na její vyléčení nulová. Pokud žena jednou dovolí své mysli vyvinout tak silný cit, je její duše navždy ztracena a zasvěcena jedinému cíli, ochraně dítěte. Byť je tento cit jistou zkázou matky, která ztrácí schopnost racionálního rozhodování, jež je zvířatům zachována, je nezbytný pro přežití dítěte. 

Najde se však několik žen, které nejsou schopné přivítat ve svém srdci vlastní dítě a raději si z něj utváří nepřítele a pak s ním náležitě jako s nepřítelem jednají. Následující řádky budou patřit příběhu jedné z těchto nešťastných žen. 

Já sám se neřadím ke skupině lidí bez citů a emocí, je pro mne tedy obtížné vyprávět to, co pro mne bylo tak strašné poslouchat. Jsem však přesvědčen o významu varování pomocí příběhů, ať už jejich vyprávěním či přepisováním a předčítáním. Jedině vědomí, že možná dokáži jediného člověka varovat před opakováním podobné události, je pro mne důvodem k jejímu sepsání a předání k přečtení dalším lidem. 

V malém, temném, špínou a plísní nasáklém bytě v devátém patře stejně ohyzdné budovy splývající s mnoha dalšími budovami tvořícími sídliště na okraji přelidněného města se v rohu koupelny v mezeře mezi olezlým záchodem a rozpraskanou vanou krčí žena. Tiskne se ke stěně, snaží se postavit na nohy, ruce má od krve, na sobě jen tenkou košili nasáklou krví. Krev je všude po podlaze, krvavá stopa se táhne od ní až k protilehlému koutu místnosti. Tam to je, tam, v tom rohu to křičí, běsní, ohlašuje její vinu. 

Před chvílí porodila sama na studené podlaze. Že je těhotná, zjistila teprve nedávno, když velikost jejího břicha vyloučila jiné možnosti. K doktorovi už jít nemohla, okamžitě by poznal narkomanku, která po většinu času ani nedokáže určit den v týdnu nebo denní dobu. Kromě běžných dávek drog se snažila nejrůznějšími způsoby o vyhnání plodu, ale dítě, které tolikrát proklínala a přála si jeho smrt, se drželo pevně kořínku života. 

Ženě tečou po tvářích slzy, dopadají na třesoucí se ruce a mísí se s krví. Teď spatřila, co tak dlouho spatřovalo její okolí, teď se všechna vina, bezohlednost, bolest a hniloba jejího života vtiskly do jejího potomka, do tvora tak čistého, jak zkažená je jeho matka. Teď to vidí, nedá se před tím utéct, nedá se prchnout, nedá. Nedokáže čelit tak kruté pravdě. 

Dítě, které se ženě narodilo, připomíná v obličeji člověka jen vzdáleně. Nápadně nízko posazené oči jsou tak malé, že skrz ně dítě jen těžko vidí. Lícní kosti jako by chyběly úplně. Ústa jsou naopak děsivě široká, táhnou se doslova od ucha k uchu, netvoří však úsměv, spíš škleb podobný krvavé ráně na těle nevinné oběti.  Ucho každé jinak velké a jinak vysoko, nos vtažený dovnitř. Pohled na dítě celé od krve vyděsí každého, natož pak jeho matku, nesoucí za tento stav odpovědnost. 

Ženě se konečně podaří vstát. „Zmiz! Ty nejsi moje dítě, ty nejsi moje dítě!“, zní jí z úst. Zoufalství přerůstá ve vztek. Vrhá se k dítěti, bere ho do rukou, ale nezačne ho konejšit. Vychází z koupelny, míří k oknu. Spěšně ho otvírá a s hysterickým výkřikem pouští dítě do věčného zapomnění.