Autor: David Seltenreich

V poslední době objevují se na literárním nebi některé nové směry. To se ostatně v literatuře děje téměř vždy a žádnou novinkou to není. Je jich mnoho a snažit se rozebrat je jeden po druhém, sejdeme stářím dříve, než je záhodno, a s největší pravděpodobností se již nedožijeme vnoučat. Bavme se proto jen o těch v oblasti beletrie, tj. krásné literatury, a ještě úžeji můžeme bitevní pole vymeziti pouze na nejnovější trendy vypravěčské. V této oblasti začínají autoři poslední doby stále častěji opouštět standardní vyprávění lineární a přechází namísto něj často k vypravěčskému jazyku retrospektivnímu, občas též paralelnímu, kdy sledujeme naráz více dějů odehrávajících se v několika různých časoprostorech, a v některých obzvláštně vyhraněných případech také k vyprávění zcela nahodilému, kdy sází jednotlivé dějové úseky vedle sebe docela nesouvisle, podle toho, který jim snad právě v danou chvíli přijde na mysl, a tak můžeme být na jednom odstavci v Paříži za horkého loňského léta, o kus dál zase v zapadlé polské vesničce vprostřed zimy l. p. 1827 a ještě na téže straně se podíváme v jednom odstavci i do cely Marca Pola v janovské věznici, zatímco o tři stránky dále číhá Rothschild a drbe se zlatým prstenem v uchu. Všechny tyto knihy jsou však i přes tyto své drobné úchylky a perverze stále značně ceněny, z čehož autor tohoto díla soudí, že se jedná o cestu, které čtenáři fandí a po níž je vhodné kráčet do věčné slávy. Protože je však autor této práce současně průkopníkem a zapřisáhlým postmodernistou, nedokáže se smířit s tím, že by pouze kopíroval postupy již jednou vymyšlené a použité, a vydává se proto do divoké džungle slov s cílem výrazně smělejším; totiž stát se i zde význačným průkopníkem, který posune lidstvo kupředu. Následující (čistě ilustrativní) krátkou povídku, která je důkazem tohoto inovátorského přístupu, je proto vhodné číst teprve po tomto stručném upozornění: V povídce sledujeme vícero dějů. Děje se odehrávají v různém časoprostoru. Citace jsou brány náhodně z rozličných částí rozličných dějů. Děje spolu navzájem nesouvisí, jejich postavy, prostředí a příběhy spolu nemají nic společného. Z každého děje je vyňata jen jediná věta, nikoliv tedy odstavec, která je zde otištěna. Takových dějů existuje tedy z logiky věci nekonečně mnoho na n-tou. Přesto však v povídce autor zachovává ucelenost příběhu, který je vyklenut jeho nadáním a moudrostí. Přeji příjemné počtení ve společnosti autorova spisovatelského génia.

Starý pán z rána vstal, popošel k oknu, rozrušen z něj vyhlédl na všelidský shon a pohoršen jím na míru nejvyšší, zapálil si cigaretu. Pak po ní mrštil bačkorou.

„Budete si přát čaj?“ optal se číšník úslužně.

„Miluji vás,“ zašeptala výhružně.

„O povaze těchto zločinných režimů si však pohovoříme až na přednášce zítřejší, pro dnešek se s vámi loučím.“

Dlouho bylo ticho, jen dešťové kapky lehce poklepávaly na rzí sežraný parapet. Vždy tušil, že je v tom cosi nekalého. Pohlédla vzhůru a zděšeně pískla. Pilot rudl a řval na každého, kdo byl v dosahu:

„Boty jsou ve výprodeji. Akcie na burze nám stoupají, komodity jdou naopak ke dnu.“

Nevěděla, co říci, ještě nikdy nic takového neviděla. Mnich jaksi slastně rozepjal tíživou kutnu, pohodil ji na pelest a protáhl se, dávaje uvolnit zmoženým svalům.

„To vám smrdělo,“ svěřoval se, „že nevím, jak jsem to jen mohl vydržet.“

„Velikým mužům tohoto národa je souzeno umírat časně.“

Vyzývavě mrštila tu plesnivou debrecínku na váhu. Nemohl jsem vydržet, jak se mi vysmívá, bylo to ponižující. Ohmatal si své upíří tesáky a říkal si, že snad měl zůstat pekelníkem. Třikrát ho střelil do zad a roztomile se usmál.

„Úchvatné!“ křičel sál euforicky a vévodkyni polilo horko.

„Já bych se na to vysral,“ konstatoval znaveně, zhasil lampičku a vyhodil dotěrného švába velikým obloukem do otevřeného okna.

Per aspera ad astra, říkává se ostatně od pradávna a zdaleka to není náhodné.