Autor: David Seltenreich

Nekonečná bílá pláň na horském hřebeni. Jen kdesi uprostřed několik stromů. Pět nebo šest jich je, víc sotva. Holé a seschlé, bičované horskými větry. A někde u nich cesta. Spíše jen tušení cesty zaváté sněhem. A na té tušené cestě vůz. Veliký vůz, snad žebřiňák, na kozlíku starší kočí zabalený do huňatého kabátu z ovčí vlny. Tvář má omrzlou, ošlehanou mnoha vánicemi, choulí se do klubíčka. Před vozem kůň – jeden – nádherný bělouš, brodí se sněhem a s námahou táhne vůz obtěžkaný nákladem. A tím jsou dárky – spousty krabic v pestrobarevných papírech a celofánu, hrají barvami až nepatřičnými v té neporušené bělavé krajině, jsou jich jistě stovky a na každé z nich je jmenovka vyvedená velikým ozdobným písmem, pro každé robě v kraji.

Kůň se snaží, seč může, síly mu však docházejí. Sněhu je dobrého půl metru a kůň je starý. Zastaví se proto a až omluvně pohlédne na kočího. Ten se však nezlobí. Má svého koně rád, stejně jako jeho kůň má rád jej. Seskočí z kozlíku a zapadne po kolena do sněhové nadílky. Kráčí ztěžka k nebohému valachovi. Ten stojí a několikrát si podrážděně odfrkne. Najednou se však začne chovat podivínsky. Rozšiřuje nozdry, otvírá tlamu, jak kdyby lapal po dechu, kývá vzrušeně hlavou ze strany na stranu. Rolničky na jeho postroji cinkají jako divé a vyluzují nádhernou vánoční zvonkohru. Nevypadá však, že by trpěl, naopak – nade vší pochybnost je šťasten, jak jen kůň šťasten může být.

Vozka se diví, co kůň dělá, vždyť jak je rok dlouhý, takhle nevyvádí. Zastaví se a sám se několikrát zhluboka nadechne. A v tom pochopí. Ucítí také to, co způsobuje koni tu neskonalou slast. Vždyť je to vůně Vánoc, ta nejkrásnější vůně, kterou může lidské – a i to zvířecí – chřípí poznat.

Stojí oba dva ve sněhu omráčení tou krásnou, mírně nasládlou vůní, jakou vydávají právě jen Vánoce. Hledí před sebe až tam dolů, do údolí, na všechna ta zasněžená městečka a vesničky, co jich jen tam je. Pomalu se stmívá a v domečcích se postupně rozsvěcují okénka. V kamnech se topí, kouř pomalu stoupá do vrchů a dere se výš a výš. Je to úžasný den. Den Štědrý.

Pak se muž konečně pohne. Dojde až ke svému koni a poplácá jej po zádech. Kůň se na něj otočí a otře se o něj hlavou. 

„Tam dole,“ promluví vozka, „tam dole slaví lidé Vánoce.“

Kůň přikývne hlavou na známku porozumění. 

„Dnešní večer bude večerem pokoje, míru a radosti. Lidé si budou dávat dárky a…“

Kůň jako kdyby tušil, o čem muž mluví, pohodí hlavou směrem k vozu naplněnému zářícími balíčky.

„Ano, máš pravdu,“ usměje se muž. „Lidé si budou dávat dárky, které my jim doručíme.“

Pak oba dva zase chvíli mlčeli, po kolena ve sněhu, hlavy u sebe, a dívali se dolů pod kopec.

„Ta vůně je speciální,“ pokračuje kočí. „Tu můžeš cítit právě jen v tomto čase, kdy chaloupky jsou zapadané sněhem a lidé zpívají a usmívají se na sebe. Možná se ti lidé na sebe usmívají právě jen proto, že cítí tuhle vůni. Jindy se na sebe lidé neusmívají. Jindy se mračí a čertí, ale v tomto období roku smějí se snad i ty nejhorší škarohlídové a grobiáni, víš?“ 

A kůň to ví, funí souhlasně a tře se o muže. 

„Ptáš se, co přesně je ta vůně? Vždyť to je vůně lidského štěstí, pohody a krásy. Říkáš, že takové věci nemohou vonět? Vše voní, jen to občas nechceme cítit. Někteří lidé také necítí vůni Vánoc. Přesto jsou jí však ovlivněni. Ona tu pořád někde je. Vždy tu byla. Přes rok skrytá všem, o Vánocích pak v duších všech dobrých lidí. Jen letos mám pocit, že voní silněji, než vonívala, nemyslíš? Že by lidé byli lepší? Těžko se tomu věří, ale co jiného by to mohlo být. Jistě se už těší na své dary. Pojď, dovezeme jim je.“

Oba dva naposledy slastně natáhli do nosu to nádherné aroma. Potom muž zase vyskočil na kozlík, pobídl koně do kroku a pomalu – ale opravdu pomalinku – začali sjíždět zasypanou cestou ze zasněženého vrcholku dolů, mezi lidská obydlí – tam dolů – tam za vůní Vánoc.