Autor: Antonín Bartůněk
Bylo letní odpoledne. Dusno se stříbřilo ve výlohách zavřených obchodů. V horečce jsem se procházel po liduprázdné třídě, kdyby nebyla tak vylidněná, určitě bych zatočil do nějaké zastrčené uličky. Jediný ve městě, hleděl jsem vstříc paprskům slunce. Chtěl jsem být sám, srovnat si myšlenky a vyrovnat se s neočekávanou událostí. Před necelou hodinou jsem zabil člověka! … a ne ledajakého samotného předsedu místního národního výboru Stanislava Bartoše – tu svini komunistickou, ještě se z toho doteď celý třesu a klepu. Vždyť je to hrozné sprovodit někoho ze světa. Pořád nechápu, kde jsem vzal tolik síly, rozvahy a krutosti, že jsem dokázal to, co jsem vykonal.
Má vůbec lidský tvor právo zlikvidovat jiného tvora, zkrátit mu život, pohřbít ho předčasně, vymazat ho ze vzpomínek bližních, byť to nebyl člověk dobrý, nýbrž hulvát, pokrytec, kariérista, bezohledně zabedněný, vypočítavý a k ostatním, kteří s ním nesouhlasili velmi krutý? Nebo spíše, kdo může odstranit takovou bytost, tyranizující a ničící blahobyt a dobro? Každý, jenž má dost kuráže, neboť je to poslání, svatý cíl, zbavit společnost jejího vykořisťovatele!
Ne, já nejsem sám, na mé straně stojí oběti toho zloděje a vraha, třeba pan Novák, paní Lišková, rodina Bauerových a Svobodových, můj otec a moje matka. Nejsem vrah, to on má na sobě krev, já ne! Mého otce gestapo během Heydrichiády, kvůli udání zavřelo a popravilo. Matku po válce pronásledovalo StB, za to že prý za války kolaborovala, nakonec jí v procesech 50. let odsoudili na 10 let, po pár měsících zemřela na tuberkulózu. Naše rodina tenkrát vlastnila, řekl bych docela velký dům, ještě před tím, než jsem se narodil ho postavil holýma rukama můj děd, po matčině odsouzení nám byl zkonfiskován, a kdo si myslíte, že ho získal? Jak jinak než Stanislav Bartoš, přisluhovač Němců a teď předseda MNV. Už tehdy ve mně vzniklo silné podezření, jenž mi před nedávnem osvětlil do světel pravdy bývalý velký kamarád Bartoše, nějaký Pepa Krajinek.
Pomalu jsem došel až ke křižovatce, náhle se mi zamotala hlava a začal jsem se cítit hrozně unaveně, ihned jsem zabočil do stinné vedlejší ulice, asi uprostřed ní, před vraty s nápisem zákaz stání se mi zatmělo před očima a zhroutil jsem se na zem. Upadl jsem do hluboké mdloby.
Byla tma. Všude okolo mě se vznášela černočerná temnota. Seděl jsem na židli v podivné místnosti (jak jsem si všiml měla nejspíše čtvercový tvar, na ani jedné stěně nebylo okno, jen naproti mně byly otevřené dubové dveře, vedoucí asi do dalšího pokoje) a těkavě jsem se rozhlížel ze strany na stranu. Kde to jsem? prolétlo mi hlavou. Na nic, vůbec na nic jsem si nepamatoval, jako kdybych měl obrovské okno.
Zničehonic mě ze zadu ovanul studený vstřik. Otočil jsem se, ale nic ani nikoho jsem neviděl.
,,Je tady někdo?" zeptal jsem se z dosti vystrašený tónem v hlasu. Z jednoho rohu se ozvalo: ,,Ano, nejsi tu sám, jsem tady s tebou synu"
,,Kdo jsi, pane?"
,,Já? To radši ani nechtěj vědět!"
,,Pověz mi pane, kdo jsi? a kde to jsem?"
,,Kdo jsem?.......Jsem Smrt. A kde jsi? Jsi v nicotě nicotné"
,,A co tady dělám?"
,,Tvé hodiny dotikaly, tvé dny jsou sečteny, tvá růže uvadla, proto si přicházím pro tebe."
Polekaně jsem vyskočil a vyhrkl:,, Ne, to není, to nemůže být pravda!"
,,Smrt se nikdy nemýlí, a taky nečeká, tak pojď ke mě, nebo mám si snad dojít až k tobě?!" řekl a postava zahalená v kápi vykročila ke mě.
V té tmě jsem si všiml pohybu a rychle jsem se rozeběhl k jediným z dveřím z této kobky. Utíkal jsem, seč mi síly stačily. Míjel jsem několik pokojů navlas stejných, jako ten první. Úzkost a strach mě burcovali k větší rychlosti, zvlášť když jsem za sebou slyšel řinčení kosy o chodbu. Obava a nervozita mi hryzali poslední zbytky naděje, jako orel játra Prometheovi. Po dvaceti minutách, možná i po delší době jsem doslova vlétl do místnosti, kde žádný únikový východ nebyl. A je se mnou konec pomyslel jsem. Ze zoufalství jsem začal pěstmi tlouct do zdi, nehty zase rozdírat omítku. Po chvilce jsem na prsou ucítil strašlivou bolest. Když jsem se na sebe podíval, všiml jsem si, že se mi krev řinula z hrudi. Pomalu jsem se sesunul k zemi. Nad sebou jsem spatřil vybledlý kostnatý obličej smrti, jenž se šklebil, nic jiného se o tom říct nedalo, protože do úsměvu to mělo hodně daleko. Bylo mi špatně, únava mi trhala celé tělo, z veliké bolesti jsem upadl do bezvědomí.
Otevřel jsem oči. Byl už večer a ležel jsem na špinavém chodníku. Musím domů umínil jsem si. Se zcela jasnou myslí a s odpočatým tělem jsem vyrazil směrem ke svému bytu. Až teprve teď jsem si uvědomil, co na mé kůži vyklíčilo – ten pocit tísně, provinění a strachu před prozrazením a trestem. Mám se jít udat, nebo radši skočit pod vlak, napadlo mě. Ne, to snad ne. Po půlhodině cesty jsem konečně stál přede dveřmi a otevřel jsem je klíčem. Dovnitř jsem vpadnul, jak povodeň, svalil jsem se do křesla a začal přemýšlet, jak bych se zbavil té neviditelné krve a viny ležící na mě. Koupel, napadla mě. Ano jedině voda pomůže. Těšil jsem se do koupelny, poněvadž jsem si myslel, že voda dokáže smýt nejen přes den nabranou špínu, ale i můj špatný čin, hleděl jsem ke koupeli, jako k očistě. Ale po ní, jsem zjistil, že jsem čistý, voňavý ve vypraném pyžamu, ale s pořád stejnou vinou. Nic se nezměnilo!