Autorka: Terezie Kubíková

Boj, ve kterým šlo o čas a o život se brzy blížil ke konci a Jane pomalu a jistě docházely síly. Její magie byla slabší oproti svému protivníkovi. Nechtěla se vzdát a nechat se zabít, ale cítila, že to brzy příjde a ona bude ta poražená. Není to žádná videohra. Tady jde o holý život. Odjakživa se cítila jiná. Měla v sobě něco, co nikdo nikde nemá. Kouzlo, které jí sneslo samo nebe. Občas si připadala jako monstrum, když to neuměla ovládat. Rodina jí za to nenáviděla a myslela si, že v sobě má zlo, které se je jednoho dne pokusí zabít. Proto jí už jako malou dívku vyhodili a ona musela přežívat sama. Na ulici. Nebyla zlá na nikoho a neměla k tomu ani důvod. Vždycky pomáhala. Dávála i když sama měla málo. Ale teď tu stojí před někým o kom slyšela jenom z vyprávění. Padlý anděl. Co je tedy ona? Anděl? Vždyť křídla nemá. Jeho oči zasvítily. Neměla strach. Nedostavil se. Cítila v sobě odvahu. "Tvůj čas vypršel.,, Usmál se a jeho magie v rukách začala sílit. "Dnes ne.,, Zašeptala a sebrala všechny své síly. Cítila ostrou bolest v zádech jako by se něco snažilo z ní vylézt ven. Nahmatala peří. Že by snad byla opravdu anděl? V mžiku si stoupla a rozeběhla se proti němu. A najednou vzlétla a cítila se silnější. Jako kdyby se z ní stal nový člověk. Vítr se zvedl a s ním i všechno kolem. Kameny, dřevo,...cokoliv. Magie se obrátila na něj a ona slyšela jen svůj křik. Křik plný zlosti, který ona sama neznala. Padl a změnil se na prach. A v momentě všechno skončilo a ona padla na zem. Na špinavou a mokrou zem. Tam kam často padala, ale vždy se zvedla. Vždycky si představovala svůj život jinak. Vždycky chtěla cítit teplo domova. Vždycky chtěla mít milující rodinu, která by ji podporovala. Ale bohužel to tak nikdy nebylo. I když se o to pokoušela, tak ráj vypadal jinak. Občas, když ji byla zima, zavřela oči a její fantazie jí ukázala jak sedí u krbu a spokojeně popíjí šálek kakaa a vedle ní sedí její matka, která ji objímá. Kéžby to zažila. Na malou vteřinu. Cítit mateřskou lásku. Nedokázala se zvednout. Už je konec. Slzy ji pomalu začaly téct po její tváři, ale nebyly to slzy smutku. Byly to slzy štěstí. Dočkala se. Konečně půjde na místo, kterýmu se dá řící ráj. Zavřela oči a naposledy se nadechla vzduchu a také naposledy vydechla. A její tělo se začalo pomalu proměňovat v bílý prach. Najednou cítila teplo a otevřela oči. Přední byl krb a v něm hořel oheň. A nejen to. V ruce držela voňavé a teplé kakao. Kolem ramen uviděla ruce, které ji pevně držely, aby nikam neutekla. To co všechno si přála a potřebovala právě měla. Tohle byl její ráj, o který si modlila. A teď. Teď ho má. A cítila se šťastně. Protože na tuhle chvíli čekala a sama věřila, že jednou příjde. A přišla... Začala plakat štěstím. "Neplakej. Všechno už bude lepší. Neměj strach. Jsi doma.,, A ano. Už byla doma. Tam kam každý patříme. A na, který má každý právo. A Jane už ho má.