Povidka - dila

Přihlášení

Registrujte se

1 1 (Počet hlasů: 253)

Autorka: Viktorie Melkusová

Nebe bylo šedivé, ticho jako před bouří. Ani noha se na promenádě Langelinie neukázala, jen dívka se skicou vyšla na vzduch k chladnému dánskému moři. Zamyšleně seděla na lavičce a nezbedné plavé vlasy jí poletovaly kolem tváře. Bílý papír na dívčině klíně čekal, až začne tvořit. Dívka, Maya se jmenovala, se vyjímala velkým talentem. Svoji kreativitu již měla ve své duši vepsanou, co její krásné zelené oči poprvé viděly svět. Jak šel čas, Mayiny oči se protkaly nitkami cynismu. Její umělecký pohled to možná lehce zastínilo, nikoli však zaslepilo.
Maya začala kreslit. Nejdříve nevěděla, hledala inspiraci, kdekoliv mohla. Dívala se do dálky, nad moře, na obzor. Poslouchala vlny, které smývaly opuštěné kodaňské břehy. Do jemného šumění, zdálo se Mayi, začaly pronikat tóny zpěvu, ač jen velmi tence. Zavrtěla hlavou. Kreslila dívku s dlouhými vlasy, plakala do dlaní.
„Krásné.“
Maya se vyděsila k smrti. Vzhlédla k černě oděné postavě. Starší muž se skláněl nad jejím ramenem. Neodpověděla.
„Mohu se posadit?“ zeptal se, ale nečekal na odpověď. Usadil se vedle mladé tvůrkyně a hlasitě vydechl.
„Nádherný den na procházku, viď?“
Ne, je zima a bude pršet, pomyslela si, avšak řekla jen: „Jistě.“
Muž se opřel a na tváři se mu objevil lehký, spokojený úsměv.
„Pročpak pláče?“
„To nevím, je to jen náčrt, příliš nad tím nepřemýšlím.“
Maya si po očku prohlížela muže. Ten šedivý stařík byl oděn v dlouhý černý kabát, jenž vypadal velmi staromódně a v ruce držel jakousi knihu.
„Já myslím, že pláče, protože ji nikdo neslyší. Nikdo neposlouchá. Ty ji slyšíš?“
„Slyšet skicu? To asi ne,“ odvětila.
„Nemluvím o skice. Mluvím o té dívce.“
Maya se chystala namítnout, že dívka, kterou kreslí, není opravdová. Snažila se jen ztvárnit mořskou vílu ve svém podání, a ta pohádková bytost samozřejmě nikdy neexistovala.
V tom uviděla rusovlasou dívku, seděla po pas ve vodě a zdálo se, že tiše zpívá. Těžké bylo pochopit melodii. Melancholická? Zasněná? Obojí?
„Proboha, co tam dělá? Vždyť je zima,“ zašeptala a dívka se otočila tváří k nim. Široce se usmála. Ani trochu nevypadala, že by jí studená voda, byť jen pramálo vadila. Muž dívce zamával a ona mu gesto oplatila. Maya se mírně zastyděla.
„Stará známá,“ vysvětlil. Maya to přijala, ačkoli dívce nemohlo být více než sedmnáct let.
„Tak vidíš, že ji slyšíš,“ vstal a odešel. Na místě, kde ještě před chvílí seděl, zanechal onu knihu. Vzala ji do ruky. Malá mořská víla Hanse Christiana Andersena. Otočila ji a na zadní straně knihy poznala na fotografii autora. Muže, který seděl vedle ní a přesvědčoval ji o existenci mořských víl. Rozhlédla se po okolí. Nikde po něm nebylo ani stopy, stejně tak po rusovlasé plavkyni. Oba se vypařili jako pára nad hrncem. Mayina vzpomínka na stín Hanse Christiana Andersena a malou mořskou vílu však zůstala v její paměti napořád. Dokonce ten výjev mýtické postavy a jejího stvořitele musela později zachytit na plátno. S každým namalovaným obrazem, s každou přečtenou knihou, s každým nádechem, který věnovala umění. Cosi se změnilo. Maya každou noc slyšela zpěv víly zřetelněji a nitky cynismu z jejích oči mizely.
Byl to přelud? Bylo to opravdové? To se nedozvíme. Svůj účel ovšem celá situace měla, neboť z dívky, jež by pomalu propadala konvenčnosti, vyrostla jiná bytost. Proplula světem obyčejných, a nakonec začala vnímat neviděné. Začala vnímat srdcem. Svýma mocnýma rukama začala tvořit svou podstatu a na světě přibylo další duše, která byla vypuštěna z klece.