Povidka - dila

Přihlášení

Registrujte se

0 1 (Počet hlasů: 0)

Autor: Jan Kolář

Bylo před Vánocemi. Venku místo, aby sněžilo pršelo, foukal vítr, byla zima a tma. Hlava mě bolela z toho, jak bratři zlobili, běhali po pokoji a křičeli. Mamka mi řekla, ať se obléknu a zajdu jí pro mouku do obchodu. Nechtělo se mi, a tak jsem se zavřel do svého pokoje, lehl si na postel, přikryl se až po uši peřinou, vzal si knížku a začetl se do ní. Byla o českém králi Karlu IV.
Zrovna jsem se dostal ke kapitole, ve které byly popsány důležité stavby vzniklé na popud Karla IV., když do pokoje vešla mamka a zeptala se mě, jestli už jí tu mouku přinesu, aby mohla péct cukroví.
„Ach jo,“ pomyslel jsem si, „nedá se nic dělat, budu se muset do té zimy vydat.“ Oblékl jsem se, vzal si tašku a peníze a šel jsem.
Když jsem vyšel před dům, vůbec jsem to tam nepoznával. „To bude asi tou tmou,“ napadlo mě. „Ale vždyť zase taková tma není,“ odpověděl jsem si hned. A opravdu to tam vypadalo úplně jinak! Místo paneláků stály kolem mě nízké chudé domky, místo vyasfaltovaných chodníků jsem viděl zablácené a neupravené cesty. „Kde je obchod? Kde jsou prolézačky a pískoviště? Co se to děje?“ nechápal jsem. „Vždyť i lidé kolem mě jsou jiní, mají takové nezvyklé oblečení… Jako kdybych se ocitl o několik století zpátky. To přece nemůže být pravda!“
Vtom mě napadla myšlenka, kterou bych raději hned zahnal: před chvílí jsem sice četl knížku o životě v Praze ve 14. století, ale nevlastním přece kouzelné sluchátko Macha a Šebestové, anebo mi princezna Arabela nepůjčila kouzelný prsten, abych středověk poznal na vlastní kůži! No co, má zvědavost byla příliš veliká, a tak jsem zahnul do první uličky a rozhlížel se kolem sebe. Pomalu jsem se procházel, jednou zatočil doprava, pak zase doleva, až jsem se úplně ztratil. Vůbec jsem nevěděl, kde jsem. Po chvíli mě dohonila poměrně velká skupina chudě oblečených lidí. Z jejich řeči vyplynulo, že jdou na Pražský hrad stěžovat si na svou bídu a zároveň prosit krále o jídlo. „To je něco,“ blesklo mi hlavou, „třeba uvidím mého oblíbence – krále, který pro naši zemi tolik vykonal.“
Přidal jsem se k těm lidem a spolu s nimi došel až na hrad. Tu najednou začali všichni volat a protestovat, že jsou příliš chudí a že jestli nedostanou brzy najíst, určitě umřou. A co se nestalo! Král Karel IV. vyšel ven! Sám, vznešený, přepychově oblečen, jen s osobní stráží, předstoupil před ten chudý a prostý lid! Všechno to, co jsem o něm četl, tedy byla pravda! Tento nesmírně vzdělaný a inteligentní člověk, císař Svaté říše římské, král český, římsko-německý, italský a burgundský, hrabě lucemburský a markrabě moravský, miloval své české poddané a měl o ně starost. Chvíli zaníceně poslouchal jejich nářky, pak ale zvedl ruku, aby bylo ticho a promluvil zvučným a pevným hlasem: „Lidé, bez práce nejsou koláče! Chcete jíst? Pak tedy musíte pracovat. Budete stavět zeď, která vás na jednu stranu nasytí a na druhou stranu vám bude sloužit jako obrana.“ Tu se ozval jásot, lidé se objímali a radovali. Najednou však někdo vykřikl: „A jak té zdi budeme říkat?“
Musím říct, že nápadů jsem kolem sebe slyšel plno. Nakonec se vymyslela tři jména: Zubatá zeď, jako že by lidé měli co kousat, Hladová zeď, protože vznikala v době velkého hladu a odměnou všem těm, kteří ji stavěli, bylo jídlo. Anebo Chlebová zeď, neboť ti, co se podíleli na jejím zrodu, dostávali místo peněz chleba.
A tak bylo rozhodnuto. Začalo se stavět z opuky, kamene, kterého bylo na Petřínském vrchu dostatek. Zeď byla vysoká více jak čtyři metry a široká skoro dva. Každé ráno přicházely stovky lidí, aby pracovaly a zároveň se i nasytily. Hladového opevnění přibývalo nezvykle rychle. „To by v dnešní době koukali,“ napadlo mě, „jak jde kvalitně a rychle něco postavit, když se chce.“
Několikrát jsem tam dokonce viděl i krále, jak v obyčejné haleně podává upracovaným dělníkům stavební materiál, povídá si s nimi, povzbuzuje je anebo jim rozdává chléb. I já jsem dostal velký krajíc, dokonce přímo z panovníkových rukou. Podařilo se mi protlačit se davem těch obyčejných lidí a přiblížit se až k němu. Však už jsem měl pořádný hlad, v břiše mi pěkně kručelo… Chtěl jsem se zakousnout, když v tom se mi nějak zatočila hlava a najednou z dálky slyším: „Ty jeden lenochu, tak já se té mouky nedočkám? To se dělá, ve dne spát? Honem mi skoč do toho obchodu, nebo zavřou!“ Ach jo. To byla mamka a já ležel v posteli s hlavou položenou v otevřené knížce. Rychle jsem vyskočil, popadl bundu a uháněl bez řečí do obchodu. Teprve po cestě jsem si v hlavě utřepával, co se to vlastně dělo. Možná, že jsem spal, ale…
Viděl jsem krále Karla IV. Pochopil jsem, jaké to je, když národ má v čele člověka, kterému věří. Člověka, který je rozvážný, spravedlivý, zbožný a nade vše miluje svou vlast.
Cílem tohoto panovníka nebylo jen rozvíjet české království a rozšiřovat území, ale především měl na mysli dobro obyčejných lidí. Chtěl, aby lidé měli co jíst a mohli pracovat, aby se vzdělávali a měli stejná práva a postavení jako v jiných zemích. Jak jsem se dočetl, ne nadarmo ho tehdejší vzdělanec Vojtěch Raňkovský z Ježova nazval „Otcem vlasti.“ A to určitě nemluvil jen za sebe. Kéž by historie i současnost měla více takových osobností, jakou byl právě tento člověk – náš český král Karel IV.