Povidka - dila

Přihlášení

Registrujte se

1 1 (Počet hlasů: 256)

Autorka: Anastazie Zachardová

Letěla jsem. Vítr mě bičoval svými chladnými prsty po kůži. Pískal mi v uších a já jsem tak slyšela jen jeho nářek. Nic jiného. Nade mnou byla obloha, po které se potulovaly mraky jako stádo ovcí po pastvinách. Pode mnou byly jehličnaté stromy, které zase vypadaly jako vojáci čekající na rozkaz. Já jsem byla všechno a zároveň nic. Jsem ta, co dává a taky ta, co bere. Na brnění vojáků pode mnou se zaleskl sluneční paprsek. Ptáci mezi jejich hlavami si zajisté zpívali veselou píseň, bez ohledu na to, kolik lidských duší bude dnes zase zatraceno. Letěla jsem nevnímající čas.
Změny jsem se všimla, až když slunce někde daleko zmizelo a nastala tma. Když jsem nechala vojáky na bitevním poli za sebou, začalo mi společnost dělat moře. Moře, na kterém se leskly hvězdy. Koukala jsem přes čerň oceánu až do hlubin jeho mořského života. Pozorovala jsem, jak se malé rybky schovávají před těmi většími a silnějšími, které si z nich chtějí udělat potravu. Sledovala jsem bídné pokusy o vyhnutí se tomu, co nakonec dostane každého. Viděla jsem poskakovat rybky, které se alespoň na chvíli chtěly přiblížit k hvězdám. Bláhové pokusy. Ony se tam nedostanou, ale já se tam dostanu, kdykoliv budu chtít.
Za chvíli mé oči spatřily pevninu. Pod jedním slunečníkem seděl chlapec s dívkou, kteří se v noci neměli před čím skrývat. Nebyl tu ani jediný sluneční paprsek. Jejich hloupost nebylo to, co mě zneklidňovalo. Na lidskou hloupost jsem byla za ta staletí zvyklá. Zneklidňovalo mě něco mocného, co z nich vycházelo. Něco mocného s příchutí věčnosti. Netrvalo mi dlouho, abych pochopila, že je to jejich láska. Stejně tak rychle se mi okolo těla začal obepínat had, který byl krmený mým strachem. Zatřásla jsem hlavou. Jsou to pouzí smrtelníci a než stihnu mrknout okem, zahalí je plášť smrti a vítr odnese všechny důkazy o jejich existenci. I semínko jejich lásky, které vykvete a zahyne. Já ale ne. Stejně mě přítomnost jejich lásky zneklidňovala.
Ale ne, nic není věčné. Zůstane jen země nasáklá krví a tížená lidskými hříchy. Snažící se zapomenout, ale marně. Tak jsem je tam nechala dál se objímat pod noční oblohou a já sama se vydala ke hvězdám.

Plula jsem prázdnotou mezi hvězdami, které byly na dosah mé ruky. Nevím, jak dlouho jsem se potulovala vesmírem. Možná to byly sekundy, roky a nebo staletí. Čas pro mě nic neznamenal.
Plula jsem daleko do neznáma, kde se ještě neusídlilo semínko lidské závisti. Objevovala jsem neobjevené. Nové hvězdy, planety, mír a ticho. Ticho bylo po celou tu dlouhou dobu mým jediným společníkem a za tu dlouhou dobu se stalo dokonce i přítelem. Byla jsem spokojená. Lidé se rodili a zase umírali. Nechala jsem je jejich osudu. Moc mě nezajímalo, jak skončí. Nebyl důvod, aby mě to zajímalo. Byly to prohnilé bytosti a jejich osud se mi zdál, až příliš milosrdný. V hlubokém vesmíru po nich nebyla ani zmínka a to mě těšilo. Má zvědavost mne ale donutila opustit svůj úkryt. Nyní jsem plula vesmírem zpátky k jejich planetě. Nevěřila jsem v jejich polepšení. Věděla jsem, že se lidé nezmění. Potvrzovala to i nenávist a krev, která byla čím dál tím víc intenzivní. Opustila jsem své klidné místo, které nebylo nasáklé jimi vydávanou zlobou. Má zvědavost potřebovala odpověď a mé srdce mělo potřebu se nakrmit jejich zkázou.
Když jsem uviděla planetu, která kdysi překypovala modrou a zelenou, oceány a pevninou, když jsem uviděla jejich planetu, která byla kdysi ta nejkrásnější ze všech, zamrazilo mě. Byl na ní navršen popel a kapky krve z ní pomalu odkapávaly. Všichni lidé už byli dávno mrtví. Zbyla tu po nich jen zničená planeta a zápach jejich hříchů. Za pár staletí zmizí i to. Zmizí zubožená planeta a nenávist se vytratí.
Ať se lidé snažili, aby se něčím věčně připomínali, nepodařilo se jim to. Svému osudu nikdo neuteče a oni nebudou výjimkou. Já budu navěky objevovat vesmír a zapomenu na ně.
Stejně jsem zase ale ucítila toho hada okolo mého těla. Nebyl to strach z toho, jakou nenávist jsem cítila. Bylo to proto, že nad tou nenávistí vyhrávalo něco mocnějšího. Láska. Láska, kterou vydávali chlapec a dívka sedící pod slunečníkem. Tohle byla jediná věc, která mě skutečně děsila. Děsilo mě to, že vzniklo něco věčného a nesmrtelného jako já. A to něco věčné a nesmrtelné byla jejich L Á S K A .