Autor: Adam Pýcha

Bylo krásné letní odpoledne, slunce svítilo a opékalo prakticky vše, co se dalo. A v tento čas odpočíval jeden básník ve stínu keřů na louce poseté květinami. Dělal to, co básníci většinou dělají, chytal inspiraci. Na první pohled to sice vypadalo, že spíše chytal lelky, ovšem skutečnost byla taková, že usilovně pracoval na nové básni. V té básni bylo jaro, ptáci, probouzející se příroda a jedna dívka. Ta dívka měla dlouhé rudé vlasy, oči zelené jako ta krásná jarní tráva, šaty bílé jako její pleť, jí splývaly po těle a dokonale vykreslovaly veškeré dívčiny křivky. Václav jí zcela jasně viděl. Její zářivý smích a ladné pohyby ve slunci. To, jak si vítr pohrával s jejími šaty. Viděl ji do té doby dokud neotevřel oči. Potom už viděl jen stádo krav jak se od něj vzdaluje a odbíhává do lesa. Václav se zalekl a rozběhl se za kravami. Jak tak běžel aby dohnal nevelký majetek svých rodičů, začala slova, která před tím vymýšlel, do sebe pomalu zapadat.

„Jaro po lukách kráčí,
vítá ho zpěv ptačí.
Má milá si v potoce šaty máčí.
Kravky na trávě zelené se pasou,
mé oči se baží tou krásou.
Jak má milá ve větru tančí.
Stromy se listy oblékají
dívky věnce květin vijí.
Oči mé milé pláčí.
Já kráčím po trávě zelené,
zelené jak oči mé milé.
Slyší mě přicházet a ke mně hlavu svou otáčí.
Já u své milé se posadím,
vlasy rudé ji hladím, polibek na tvář ji zasadím.
Úsměvem má milá mi oplácí.
Jaro vládu přebírá.“

Václav doběhl až k okraji tmavého lesa. Ve stínu stromů viděl své tři krávy. Zpomalil a v klidu k nim šel. Při tom si dokola opakoval svou novou báseň aby ji nezapomněl. „...Oči mé milé pláčí. Já kráčím po trávě zelené...“ Zahvízdal tak jak vždycky hvízdal když svolával dobytek. Krávy se na něj otočily a jedna z nich zabučela. Pak se stračeny začaly houpavým krokem pohybovat k Václavovi. Ten ulomil proutek z lísky a začal jím pohánět krávy zpátky na pastvu.
Kravky pokračovaly ve svém přežvykování a Václav se znovu uvelebil pod svým keřem. Vytáhl kousek papírku a uhlík, které vždy nosil při sobě. Ještě jednou si přeříkal celou báseň a začal psát:„Jaro po lukách kráčí, vítá ho zpěv ptačí.“ říkal nahlas. Václav měl na půdě takových básniček spoustu. Vždy v nich vystupovala jeho milá. Ale vystupovala jen v těch básních, v jeho životě nikoli. Václav vždy toužil po někom, jako je ''jeho milá'' ale neměl to štěstí. Snil o ní tedy jen formou básní, které pro ni psal. Byl jediný, kdo ty básně znal, on a jeho neexistující milá. A ještě jedna osoba, jeho otec vždy rád poslouchal, když mu Václav své básně předčítal. Vždy se jen usmíval, pokyvoval hlavou a spokojeně bafal dýmku. Když syn dočetl, nic neříkal, jen se zvedl a odešel se podívat na dobytek jestli mu něco neschází.
„...Jaro vládu přebírá.“ dopsal poslední slova. Strčil si papírek a uhlík do kapsy. Při pohledu na slunce mu došlo, že se trochu opozdil a že už by měl krávy hnát domů. Zahvízdal, dobytek se otočil a vyrazil jeho směrem. Václav ho hnal před sebou přes louky a remízky. Žádná kravka se nezdržovala a všechny poslušně šly. Když scházeli z okolních pastvin do Helvíkovic u Žamberka, to byla obec, ve které Václav bydlel a kde měli jeho rodiče skromné hospodářství, dávaly o sobě vědět bučením a zvoněním zvonců. Po prašné cestě došli až k Divíškovic statku, kde to Vašek zval domovem. Jenže ho nečekalo moc pěkné uvítání. Jeho matka seděla na lavici před domkem a usedavě plakala. Pohlédla na něj přes své slzy v očích. Václav k ní přišel blíže. „Matičko, co se vám stalo?“ Vaškova matka Anna se nadechla jako by mu tu nešťastnou novinu chtěla říci ale pak se rozplakala ještě víc. Václav byl zmatený a znepokojený. Náhle ucítil něčí ruku na rameni. Byla jeho staršího bratra Jana. „Otec je na smrtelné posteli.“ řekl smutkem zastřeným hlasem. Na Václava dopadla ta zpráva jako kladivo na kovadlinu. Rozběhl se směrem ke světnici, vtrhl dovnitř a opravdu. Jeho otec ležel na posteli s obklady všude po těle, těžce dýchal. Stál u něj farář a odříkával modlitbu. Vašek šel jako v mrákotách k lůžku. Modlitbu slyšel jen jako ozvěnu. „Otče?“ otec se na něj podíval usmál se a...zachroptěl naposledy. Václava objala něčí ruka, byl to někdo z jeho šesti sourozenců ale nevěděl kdo. Ani se to zjistit nesnažil. Chtěl něco říct ale nevěděl co. „Mám novou báseň, otče.“ vypravil ze sebe na konec.
Z Helvíkovického kostela se ozýval zvuk smutečního zvonu. Jeho tóny se linuly po celé horké letní krajině a zvěstovaly úmrtí Jana Divíška, Vaškova otce. Rakev nesl Václav a jeho bratři, paní Anna Divíšková šla hned za nimi. Václava pronásledovaly pochmurné myšlenky. Měl strach, že už ho nikdy nenapadne nová báseň, teď když je jeho otec mrtvý. Přece jen to byla jedna z osob, která ta malá dílka ráda poslouchala. Jedno zákoutí mysli mu říkalo, to přejde, čas to spraví. To druhé a mnohem hlasitější řvalo, je konec, nikdy už nic nebude jako dřív. Václav měl nemilé tušení, že to co řve má pravdu.
Začali spouštět rakev do země. Když dolehla na tmavou hlínu, začal farář svůj proslov: „Léta páně 1714 nás opustil, otec, manžel, přítel, sedlák Jan Divíšek....“ Vašek farářův proslov nevnímal. Nevěděl co teď bude s jeho sourozenci, matkou, co se bude dít s ním samotným. „Hospodářství asi připadne Janovi, vzhledem k tomu že je nejstarší.“ říkal si „Ale já bych tu mohl zůstat a dál psát, třeba by se nic nemuselo změnit. I když,.... otče proč jsi mrtev.“ V hlavě se mu začala formovat slova do veršů.

„Rakev z dřeva jilmového,
na hrubou zem dolehla.
Jak milá na milého svého,
když za večera usnula...“

Byla to hezká báseň ale byla velice smutná a co víc, taky byla Václavova zcela poslední. Věděl, že ho psaní básní nemůže proslavit ani uživit. Když byli jednou v Helvíkovicích komedianti jedna cikánka mu věštila z ruky. Řekla mu, že se proslaví ale ne kvůli tomu co nyní miluje a také mu řekla, že jeho život bude naplněn blesky. Nerozuměl tomu ale už brzy se k tomu měl propracovat.

Václav byl vždy pilný a učenlivý, na přímluvu jednoho rektora byl přijat na jezuitskou latinskou školu ve Znojmě. Později složil řeholní slib a přijal řádové jméno Prokop a své příjmení Divíšek změnil na Diviš. Václav Prokop Diviš známý vynálezce bleskosvodu, neznámý básník.