Povidka - dila

Přihlášení

Registrujte se

1 1 (Počet hlasů: 1)

Autor: Vojtěch Rauer

Zábavní park Moneta vypadal svrchu jako mraveniště bez pořádného řádu, kde si mravenci navzájem lezli do cesty, naráželi do sebe a nadávali si. Uprostřed toho všeho stál pan Eslin, důležitý pán v pekelně drahém saku, se svým synkem Filipem, který se z hracího automatu snažil rukou na drátě vylovit plyšáka.

            „Esli se ptáte mě,“ ozvalo se za Eslinovým uchem, „tak bych s tím pohnul trochu do prava.“

            Eslin se otočil a spatřil podsaditého dlouhána s rozjařeným úsměvem ve tváři a očima jako dvě skleněnky.

            „Promiňte, ale já se vás na nic neptal,“ opáčil Eslin.

            „Přece ze mě nedělejte pitomce, pane! Vždyť já jen říkám, kdybyste se ptal. Víte, já o takovejch věcičkách něco málo vím. Jako malej jsem se jich něco nahrál. Dřívávějc já měl takový štěstí, že jsem z týhle mašinky lovil plyšáka za plyšákem. A pak jsem se mohl za břicho popadnout, když z něho děcka chtěly vylovit třeba plyšovýho tygra, jenže je to stálo sedm her, zatímco mně jen jednu. Za dvě libry jsem pak ty plyšáky prodával.“

            „To bylo vaše živobytí?“

            „I bylo i nebylo,“ pokrčil rameny dlouhán. „Já se tu ochomejtal všude kolem a moje živobytí bylo všecko možný. Občas pomáhám těm, co tu sbírají smetí. Nejsou štědrý na peníze, ale zase si snadno pustí hubu na špacír. Já vám moc rád poslouchám, co lidi říkaj.“

            „A taky rád mluvíte, zdá se,“ uchechtl se Eslin.

            Obr se rozzářil. „To je pravda! Víte, ti od smetí, ti měli příběhů a historek, že by je jeden všecky nezapsal ani za sto let. Takový já mám radši. Párkrát jsem se zkusil pustit do řeči i s některejma z ochranky, ale ty vám toho moc nenapovídaj. Jen se mračej a a tvářej se tajemně.“

            „Třeba to mají v popisu práce.“

            „Myslíte? To by ale byla pěkně blbá práce. Nakazovat člověku, jak se má tvářit. Copak vy už jste něco takovýho viděl?“

            „I já toho viděl daleko víc. Vy asi moc nevíte, jak se pracuje ve velkém městě, co, člověče?“

            „Kdepak, pane, nevím víc, než potřebuju vědět, tak mi o tom ani nemluvte! Mně bohatě stačí ten náš zabavní park, tady už je lidí až až. Jsou jich chumly, každej jde někam jinam a každej tam chce bejt co nejdřív, aby nemusel moc dlouho stát frontu. Člověk velkej jako já, kterej často překáží, se tady nesetká s moc příjemnejma lidma.“

            „Nepovídejte?“

            „Ale jo, vždyť to tak říkám. Procházím se třeba takhle k ránu po parku, mám ruce v kapsách a něco si hvízdám. A najednou, než se naděju, se kolem mě objeví tolik lidí, že mezi nima nejde projít. Úplně mě obklíčí, strkají do mě a křičí na mě, že se tu nemám motat pod nohama. Na mě vůbec lidi dost křičí. Jeden pán od smetí, pan Gulliver říkal, že je to nejspíš proto, abych je tady odshora slyšel.“

            Obr se odmlčel a když Eslin neodpověděl dodal: „To protože jsem tak vysokej.“

            „To teda jste, to je pravda,“ zamručel Eslin, protože Filip už do automatu hodil třetí libru a stále ještě nevytáhl svého plyšáka.

            Obr si všiml Eslinova výrazu. „Je to moc peněz, co?“

            „Cože?“

            „Víte, já nikdy nebyl dobrej na počty, to ne, to mi nikdy nešlo. Ale co se tejče lidí, to byla vždycky jiná. Dejte mi příklad a strávím nad ním tejden. Ale jednou se zatvařte, jako že je vám líto peněz, který váš parchant hází do automatu a hnedka to poznám, to zase jo.“

            Eslin si obra změřil pohledem. Neodpověděl.

            „Podívejte se, jde na to úplně špatně,“ upozornil ještě jednou dlouhán, a když se mu opět nedočkalo odpovědi, poklepal Filipovi na rameno: „Podívej se, jdeš na to úplně špatně.“

            Filip sebou polekaně cuknul, zvrátil hlavu dozadu, aby si obra prohlédl a pak se rychle podíval na otce. „Tati, kdo je ten pán?“

            „Ale nikdo,“ mávl rukou Eslin. „Jen si přišel taky zahrát o plyšáka.“

            „Je to pravda?“

            „I je i není,“ pokrčil rameny obr. „Když mi dáš peníze, vytáhnu ti kterýho chceš. Jen si ukaž a může být tvůj.“

            „Žádné peníze mu nedávej, Filipe,“ ozval se okamžitě Eslin.

            „Pane, ale bez libry já vám toho plyšáka nevytáhnu, to zase ne. Já jsem v tom dobrej, ale bez peněz ta mašinka vůbec nefachá.“

            „Žádné peníze,“ zakroutil hlavou Eslin a chytil syna za paži. „Pojď, Filipe, tady už jsi utratil až až.“

            Filip se zavrtěl a z malé kožené peněženky, kterou celou tu dobu třímal na hrudi, vypadla mince. Obr si jí všiml a instinktivně ji zašlápl botou. Eslin se na něj ještě otočil a pak společně se synem vyrazili pryč.

            Obr ztracenou minci zvedl ze země – bylo to padesát pencí. Rozhlédl se kolem sebe, a když zahlédl Gullivera od smetí, roztáhl ruce dokořán, jako kdyby ho vítal.

            „Pane Gullivere!“ přihnal se k němu. „Já vám nutně potřebuju padesát pencí. Nemáte u sebe nějaký drobný?“

            „Damiane! Tys mě vyděsil. Na co prosímtě zrovinka ty potřebuješ padesát pencí?“

            „Na tygra z automatu na plyšáky, pane Gullivere.“

            „A nejsi na to už trochu velkej?“

            „Ale to ne, on není pro mě. Chci ho vytáhnout jednomu chudákovi klukovi. Půjčíte mi padesát pencí? Za to, že jsem vám minule pomáhal a taky že vám příště pomůžu zase.“

            Gulliver svraštil oboči. „Nemáš špatný oumysly, hochu, jen moc hodný srdce, tak hodný, až jseš z toho blbej.“

            „Blbej až za hrob,“ pousmál se obr. „Tak to říkávala moje maminka. Tak půjčíte mi je?“

            „Ale jo, chviličku.“ Gulliver prohrabal kapsy špinavých montérek a pak vtiskl obrovi do dlaně padesátipenci. „Doufám, že toho tygra vyhraješ.“

            Obr pokýval hlavou a už se hnal zpět k automatu. Hodil do něj dvě padesátipence a chytil páčku. Robotické rameno se dalo do pohybu. Obr ho nasměroval s přesností odstřelovače a pak stiskl červené tlačítko. Rameno sevřelo hlavu plyšového tygra, zdvihlo ho a ten a o chvíli později vypadl otvorem odkud ho obr nadšeně sebral.

            Rozhlédl se kolem sebe, a když v dálce uviděl záda pana Eslina, zaječel: „Počkejte!“

            Otočilo se na něj pár kolemjdoucích, ale pan Eslin ne. A tak se dal do běhu. Prokličkoval davem lidí a pak omylem srazil nějakého kluka, který běžel k atrakci a nedával pozor na cestu. Přes rameno se mu omluvil, ale jinak běžel dál.

            Když už byl u nich, chytil Filipa za rameno. Ten se otočil a jakmile spatřil plyšového tygra, rozzářil se.

            „Já vám říkal, že jsem v tom dobrej,“ pravil obr zadýchaně. „Na příklady mě neužije. Ale když chcete plyšovýho tygra na první pokus, máte ho mít. Na to se spolehněte.“

            Podal Filipovi tygra a ten ho obejmul a pomačkal. Eslin se ale tvářil nedůvěřivě.

            „Kde jste vzal peníze?“

            Obr neodpověděl. Sepjal ruce za zády a díval se do země.

            „Na to, jak moc jste výřečný, vám teď nějak sklaplo.“

            „Půjčil jsem si,“ hlesl obr. „Půjčil jsem si padesát pencí.“

            Eslin, aniž by z obra odlepil oči, promluvil k synkovi: „Filipe, podej mi svoji peněženku.“

            Obrovy oči nervózně zatěkaly po lidech kolem. „Našel jsem na zemi minci, tak jsem si jí vzal. Já tím ale nemyslel nic špatnýho. Jen jsem si říkal, že ta mince se bude hodit, víte, když váš kluk chtěl toho plyšáka.“

            Eslin otevřel peněženku a nahlél dovnitř. „A ta mince – bylo na ní napsáno padesát pencí? Protože přesně tolik chybí ve Filipově peněžence.“

            „Bylo,“ přiznal obr.

            Filip teď těkal pohledem mezi obrem a svým otcem. „Děje se něco, tati?“

            „Ano, Filipe, děje. Tenhle muž nás okradl.“

            „Ale to ne!“ vyjekl Obr a vrhnul se k Eslinovi. Natáhl ruce, aby ho mohl chytit za ramena, ale Eslin ho odstrčil. „Já vás neokradl pane, já si jen půjčil tu minci, co ležela na zemi. Jen jsem chtěl vyhrát toho tygra, nic víc.“

            „Pánové!“ křikl Eslin a dva členové ochranky s obuškem u pásu, kteří kráčeli kolem, se otočili. „Tenhle muž nás okradl.“

            „Neokradl!“ naléhal dál obr. „Půjčil a vyhrál tygra!“

            Oba členové ochranky chytili obrovi jednu ruku a zkroutili mu jí za zády.

            „To bolí!“ vyjekl obr.

            „A bude to bolet ještě víc, když se budeš cukat, ty šmejde,“ zavrčel muž v černé uniformě.

            „Vy to nechápete!“

            „Ty to nechápeš. Jseš zatknutej a basta.“

            Obr se ještě ohlédl po Filipovi, který teď tygra držel za ocas a ten se hlavou třel o asfaltku. Eslin mu položil ruku na rameno, obrátil ho a odvedl pryč.