Povidka - dila

Přihlášení

Registrujte se

1 1 (Počet hlasů: 20)

Autorka: Veronika Kachlová

Seděla tiše ve vlaku. Samotné jí nebylo jasné, proč vlastně nastoupila. Když ale vlak přisupěl na stanici, jediných sedm cestujících, kteří tam postávali, prostě do vlaku nastoupilo. A tak šla s nimi. Je pravda, že jí nádraží připadalo zvláštní – ať už proto, že bylo podezřele klidné a neolidněné, nebo proto, že netušila, jak se tam dostala. I přesto teď seděla v kupé a jela bůhvíkam.
„Dobrý večer, madam,“ pozdravil průvodčí, když vešel dovnitř. „Mohu poprosit o vaši jízdenku¬?“
„Mou jízdenku…“ automaticky si sáhla do kapsy kabátu a k vlastnímu překvapení nahmatala kousek tenkého papíru, který pak vytáhla. Stříbrným písmem na něm bylo napsáno její jméno: Nora Rissi. Pod ním svítila velká šestka.
Nora, která si nekupovala žádný lístek, zvlášť ne lístek takto neobyčejný, na něj nevěřícně vytřeštila oči a trochu roztřeseně ho podala průvodčímu.
„Madam Rissi,“ řekl při pohledu na jízdenku. „Je to skoro… škoda, řekl bych. I když zde ve vlaku samozřejmě vítáme všechny cestující.“
Nora se zatvářila nechápavě. „Co je škoda? A kam to vlastně jedeme?“ otázala se a nervózně sebou zavrtěla.
„Je přirozené, že se ptáte,“ odpověděl s profesionálním úsměvem průvodčí. „většina lidí, kteří nastoupí, to hned neví. Ale myslím, že to později určitě pochopíte sama.“ Podal jí označený lístek. „Příjemnou cestu,“ popřál a zmizel.
Nora byla divadelní herečka. Občas, když se do své role opravdu vžila, začínala skutečně cítit emoce, které postava prožívala. A přesně tak se cítila i teď. Jako by byla do role vcítěná tak moc, že se dění na pódiu začíná skoro měnit ve skutečnost. Jako by se tohle celé neodehrávalo v jejím životě.
Po nějaké době začal vlak zastavovat. Zadívala se z okna, nebylo tam ale vidět vůbec nic. Takhle nevypadá večerní tma. Za oknem se všude, kam dohlédla, rozlévalo absolutní černo. Nic, které se snaží, aby ho nikdo nezahlédl.
A pak se v prázdnotě začalo rýsovat… něco. Nora rozeznávala pláž. Pláž pokrytou oblázky a obehnanou skalnatými útesy. Čerň teď nahradilo běžné šero, jež se objevuje vždy těsně před rozbřeskem. Noře poskočilo srdce. Tady vyrůstala.
Na pláži seděli dva lidé. I ti jí byli povědomí. Statný, ramenatý muž objímal svou společnici, drobnou modrookou hnědovlásku. Východ slunce byl odjakživa Nořinou oblíbenou částí dne, což zdědila, stejně jako husté tmavohnědé vlasy a modré oči, po matce. Muž na pláži políbil svou ženu. Jak svítalo, Nora v ní čím dál, tím víc rozeznávala… sebe.
„Tady to začalo,“ ozval se hlas průvodčího. Nora si ani nevšimla, že se vrátil do kupé.
„Co začalo? Víte, nemám moc ráda lidi, kteří mluví v hádankách,“ řekla poněkud podrážděně a založila si ruce na prsou. Průvodčí se rozesmál.
„Předpokládám, že jste tohle místo poznala. Víte taky, kdo jsou ti lidé, kteří sedí na pláži?“ Nora znovu pohlédla ven z okna. Mladý pár byl očividně tak zaujat sám sebou, že si snad ani nevšiml vlaku.
Mohla to říct jistě? Povzdechla si. „Nevím.“
„Dobře,“ usmál se průvodčí. „Napovím vám, že se nacházíme přibližně devět měsíců před vaším narozením. Rozumíte? Den vašeho početí. Příběhy musí mít začátek a konec,“ vysvětloval.
Ano, teď už Nora opravdu rozuměla. Přeběhl jí mráz po zádech.
„A ten můj už skončil, mám pravdu? Ten příběh.“ Průvodčí na okamžik zaváhal, ale hned zase nasadil profesionální výraz. Nakonec řekl: „Ne, ne tak zcela. Spíš bych řekl, že jste dokončila první dějství.“ Pak se otočil a opustil kupé. Líbající se pár za oknem se opět pomalu začal ztrácet ve stínech a vlak se dal do pohybu.
Byla to nepochybně ta nejzvláštnější cesta, jakou kdy Nora absolvovala. Na další stanici na ni čekaly vzpomínky na dětství, na té příští viděla samu sebe asi jako sedmnáctiletou. Prohlížet si svůj život jen tak zpovzdálí bylo zkrátka podivné. Ovšem ne tak podivné jako přihlížet své vlastní smrti. Už viděla svatbu i narození dcery a teď by to mělo přijít. Šest stanic, šest vlakových zastávek – celý Nořin život. A opravdu.
Když vlak zastavil a tma začala ustupovat, uviděla před sebou rušnou silnici. Policejní vůz, sanitku a spoustu světel zběsile a výhrůžně blikajících do noci. Uprostřed toho všeho vytahovali z hořícího taxíku dvě těla. Nejdříve ji, Noru, pak opilého taxikáře, který nehodu způsobil. Po chvíli ho nakládají do sanitky a ta odjíždí. Nora už ale sanitkou nepojede.
Odlepila oči od dění za oknem a čekala na průvodčího. Skutečně záhy přišel. Nechala se doprovodit k východu, kde jí pak otevřel dveře a podržel je.
Vystoupila. Vzduch tady byl chladný a vlhký.
„Na shledanou. Jsem si jist, že se vám povede dobře.“
„Děkuji. Myslím, že prostě zůstanu sedět tady na nádraží,“ vydechla, ještě dost otřesená z toho, co před chvílí viděla.
„Obávám se, že to není možné. Nemůžete zůstat tady,“ nadzvedl obočí. „Byla jste někdy v divadle, madam Rissi? V té nejnapínavější chvíli končí první dějství, diváci jsou v očekávání. Po pauze se znovu roztáhne opona, aby příběh mohl pokračovat. Po prvním dějství přece hra nikdy nekončí,“ usmál se.
„Já jsem…totiž byla jsem…hrála jsem divadlo,“ přiznala Nora. Vlak se začal rozjíždět a poslední slova průvodčího se napůl ztrácela v zesilujícím hukotu.
„A hrajete ho stále, madam.“