Povidka - dila

Přihlášení

Registrujte se

1 1 (Počet hlasů: 2)

Autorka: Mária Volmanová

Oční víčka šla jen těžko od sebe, jako by byla přilepená zaschlou řasenkou, které nosila nepřiměřeně velkou vrstvu. Chtěla se podívat nad sebe, chtěla si uvědomit, kde se nachází, ale stále viděla jen tmu... Neuvědomovala si vlastní tělo, neuvědomovala si, co včerejší večer dělala...
Konečně! Podařilo se jí s velkou námahou otevřít jedno oko. Uviděla strop podivně pomalovaný. Nikdy dříve ho neviděla. Konečně i druhé oko s bolestí polevilo, zuřivě zamrkala. Pokusila se otočit hlavou... Šlo to jen s velkými, ale opravdu velkými obtížemi, ale nakonec se to přeci jen podařilo a pootočila hlavou. Její pohled spočíval na zemi, viděla na zemi válet se nějaké hadry, ale nepoznávala je... Pomalu, velice pomalinku, si začala uvědomovat svoje tělo... Začala cítit chlad, podivný pach, bolest, únavu, sucho v ústech. Chtěla křičet, ale z hrdla se jí nevydral výkřik, chtěla vstát a odejít, ale neměla sílu, jediné co jí zbývalo byla neznaděj... Cokoli jiného... Všechna síla se ztrácela, upadla do bezvědomí.
Dveře zavrzaly! Do místnosti vstoupila temná, vysoká, nepříjemné vyhlížející postava. Posadila se vedle postele a pohlížela si dívku... Ruce se k ní natahovaly, ale všas se stáhly zase do bezpečí kapes... Postava byla ráda, že je v této chvíli neviditelná, že je a zároveň není v místnosti...
Ruka se vymrštila a dotkla se tváře... Dívka se pohnula a postava by se nejraději vrazila. Chvíli pozorovala spící krásku, a když si byla jistá, že se neprobudila, tak se její dech konečně trochu uklidnil a hleděla na ní opět s klidem. Ze země zvedla deku a jemné zakryla dívku, na zem položila vodu a otočila se a dveře opět zavrzaly... Tentokráte v nich ale ještě zašelestil klíč... Nebylo úniku! Tajemná se chtěla ujistit, že už nikam nepůjde. Věděla, co musí dělat...
Seděla u stolu, před ní stál hrníček s čajem, který pomalu chladl. Vlastně stále přemýšlela, co dělat, plán měla, ale síla se nějak začala ztrácet v prázdných myšlenkách...
Dívka v temné, chladné místnosti se opět probudila a přemýšlela, co se vlastně stalo a čím si to zasloužila... Samozřejmě, že věděla jen si to nechtěla přiznat!
Vybaila si ji, jak jen tam leží ve sklepě a je tak krásná. Ne, tohle ne! Vybavila si, co udělala a nešlo jen o ní... Ne, takovéto stvoření si nezaslouží slitování a je jedno, že se na první pohled zdají krásné a nevinné.
Posadila se a uvedomila si všechny své chyby, ale na uvědomění už bylo moc pozdě.
Sestoupila dolů do sklepa, ve dvěřích zarachotil klíč, naposledy se na ní podívala a líbla ji do vlasů, pocítila záchvěvy dávné lásky, ale vytryskly jí slzy do očí, věděla, že už není cesty zpět...
Neprosila o milost, stejně jí už zabíjelo svědomí... Takhle to možná bude i pro ni samou lepší...
Další den noviny naplnily titulky.
Nepomohlo to, neulevilo se jí, bylo to stále horší, teď sama žila s tím, že má na rukou krev. Krev, kterou ale prolila přímo a to je možná ještě horší...