Autor: Nikola Pánková

Jak mě tak opouštíš

kdybys mě opravdu miloval

odejít bys mě nenechal

tvé city byly smyšlené

mé srdce zase zjizvené

rozbité na milion částí

propouštějící veškeré štěstí

věřil jsi všemu co řekli

jak dobře ovlivnit tě svedli

nechal jsi se pohltit názory

a nade mnou vyvěsil rudé prapory

hodnotili jste má rozhodnutí

nenechali nic bez povšimnutí

chybami jsi mě následně zasypal

své srdce přede mnou zamykal

co jsi dříve láskyplně hodnotil

nyní jsi stroze soudil

nechal jsi mě tápat temnotou

pochybovat nad sebou samotnou

---

Nejkrásnější sen

když tě spatřím, vzduch opustí mé plíce

zpotí se mi dlaně a rumění mi líce

stačí jediný tvůj dotek a podlamují se mi kolena

tvůj pošklebek mi bere pevnou půdu pod nohama

z modře ve tvých očích se vznáším a nedýchám

tvou přítomností opouštím realitu a snít začínám

sny ze kterých se nechci probudit, které chci prožívat

sny, které se realitou začnou stávat

a já už nikdy nebudu muset lásku mezi řádky vyhledávat

---

Podzimní listí

jsem zmatená

nevím co se se mnou děje

určitě jsem zamilovaná

opět vrací se mi naděje

ty předvádíš ty svoje klukoviny

mé srdce si dělá co chce

tělo naplňují endorfiny

a třesou se mi ruce

hlas mi kolísá

motýli v břiše se pohybují prudce

nedovedu být smysluplná

proto odpovídám ti suše

jako listy barvící se podzimem

mé srdce se barví s nimi

ztvrdíme to polibkem

snad přežijeme i do zimy

---