Báseň - díla

Přihlášení

Registrujte se

0 1 (Počet hlasů: 0)

Autor: Daniel Palma

O KNIHOVNÍKOVI, KTERÝ NEMĚL RÁD KNIHY

 

Část 1.

 

V jedno mrzké páteční odpoledne,

kde cihlové stěny sychravo líže.

Šedivý knihovník se ven rozhlédne,

vzpomínaje s cigaretou a pivem ze spíže.

 

Vzpomínaje na ty dny minulé,

kdy si byli knihovník a knihy blíže.

Kdy se v odlehlé knihovně zchátralé

obešel bez přepychu, bez tíže.

 

Návštěvníky měl jednou za uherský rok.

Společnost našel jen v samoobsluze.

Byl sám sobě pouhý otrok,

tím čekáním na Godota odpuzen.

 

Však všech zaprášených titulů jména znal,

jejich slova, příběhy, duše.

A tak není divu, že knihovníka pohltí žal.

Když nic nového v řádcích najít nemůže.

 

Nachází jen sebe v okně ničit si plíce.

A z jeho vášně se staly okovy.

V sychravu hebké prsty ke zvonku sahajíce.

Hlasité crrrrrrr ozve se z budovy.

 

 

Část 2.

 

Mahagonové dveře se otevřou,

Děvče pod klenbou oklepává deštník.

Mistr nevěří, co vidí před sebou,

červené tvářičky plné štěstí.

 

“Pojďte dále, pojďte dovnitř”.

“Děkuji vám, pane, děkuji moc”.

“Pojďte dále do moji studovny”.

“Děkuji vám, jsem promrzlá na kost”.

 

Děvče v mistrově kabátě sedí,

Na staré židli, horký čaj srká.

Pihy jak hvězdná obloha rozsetá po pleti.

Víčky perly z Bajkalu schovává, mrká.

 

Po chvíli otázku nejistou položí muž.

“Čemu vděčím za tuhle návštěvu milou?”

Zrzavé vlasy se zvlní, odpověď jasná jak tuš.

“Chtěla bych odsud odejít s knihou.”

 

Muž přijde k regálu, kde historie zmrzla.

vrásčitou rukou peřinu prachu smete.

Na obálce: Charles Baudelaire - Květy zla.

S radostí odchází to děvče náctileté.

 

Část 3.

 

Po týdnu mistr sedí v křesle,

přes sklíčka čte ty shluky písmen.

Jak předtím, krásu hledá těžce.

Netrpělivostí, vztekem podnícen.

 

Pomalu jak starý pes vstává z židle,

stáří ho doběhlo, ne jako dříve.

V puse nahořklou pachuť cítí, hle

stáří ho doběhlo, tíží ho to břímě

 

Okno se rozletí, vzduch naplní místnost,

až napotřetí sirka se zapálí.

Tabák zapraská, muž chce zahnat tím zlost.

Zrzavé vlasy se blyštivě rozsvítí v dáli.

 

Děvče zazvoní, z okna se ozve:

“Běž zadem, je tam otevřený vchod.”

Knihovník už si skoro nikoho nezve,

na těch strmých schodech by uvíz na rok.

 

“Děkuji za ty verše, jsou opravdu krásné.”

Muž se ušklíbl, vybral další kus.

Pak tři hodiny pročítali básně,

děvče se stalo jednou z jeho můz.

 

Část 4.

 

Ona mu změnila pohled na věc. On

byl nový, jak kdyby had svlékl kůži.

Znova nacházel v řádcích to něco,

to něco, co jeho vášeň tuží.

 

U stolu mu ležely tituly pobledlé,

prachová peřina už nepřikrývala pokoj.

Zlatavé paprsky pozdního odpoledne,

se prorážely jak šípy pod zbroj.

 

Situace se mu víc a víc zhoršovala,

den po dni se stával jen slabším.

Ačkoliv mu toho knihovna hodně dala,

proležel poslední týdny na zchátralém gauči.

 

Když Slunce zalezlo a vysvitl Měsíc,

knihovník položil knihu a zalehl.

V tvrdém spánku zaslouženém o mládí sníc,

Na stránce nadpis “Zvratnost” pobledl.

 

V temnu vrásčité prsty ke zvonku sahajíce.

Hlasité crrrrrrr ozve se z budovy.

Nad pracovnou uhasl svícen.

Smrt přišla na návštěvu ke knihovníkovi.

 

 

HOLANDSKÉ TULIPÁNY

 

Noci kdy hledám mezi tulipány,

ten překrásný bludný Holanďan.

Na polích, kde pro pestré lány

platí každý blázen daň.

 

Chtějí tě svést jejich krásou,

s větrem šeptaj „miluj mě”.

Ale když denní světla zhasnou,

ukážou se ve své plné hnilobě.

 

Modré jako krev pavouka.

Oranžové jak starý hnis.

Bílé jak rozlezlá plíseň.

Fialové jak mrtvé rty.

  

Přesto vůní sladkou mámí,

ostrým svitem oslepí tě. 

Ty nahé kvítka stud neznají.

Ztratíš rozum, bezbranné dítě.

 

Tak kde jsi, bludný Holanďane?

Ty, co jediný nenosíš masku.

Nechme už této schovávané,

dokážeš opětovat mou lásku?

 

Noci kdy hledám mezi tulipány

a doufám, že jednou narazím,

na tu jehlu v kupce sena.

Na konec mých katarzí.

 

MEMENTO MORI

 

Opití tajemnou touhou,

my zlaté děti noci,

prahneme po vnějším uznání.

Jeden po druhém zavíráme oči.

 

Nechceme se dívat na realitu.

Stačí nám vlastní bublina,

která však jednou napětím praskne

a z všech těch ideálů zbude jen pustina.

 

Tak se brodíme tou ironií,

že si naplno užíváme život.

A pak jen u všech (i sebe) vidím,

ta radost proudí jen z toho, že máme v ruce páté pivo.

 

Ta vnitřní touha být ostatními přijat,

je příčina těch lživých přetvářek.

Chci všechny ty úsměvy sbírat.

Úsměvy upřímné, úsměvy bez masek.

 

A tak náš život řídíme pod vlivem,

operační program Memento mori.

Do záchodu pak zničení plivem,

přemýšlíme, jak zvládnem domů dojít.

 

Baví nás to.

Nevadí nám to.

Stačí nám to.

Baví nás to?