Autor: Šimon Votřel

Někdo zemřel
Jen ještě neví kdo

Mlčím dál
Tajemno

-

Znám jedinečnou květinu
Vídávám ji ve svých představách
a vídávám ji ve svých snech
Když má mysl postrádá trochu tepla na zahřátí
upíná se k ní
jejíž okvětní lístky hoří barvou karmínové červeně
Tak temné červeně
že je postřehnutelná jen v odlescích zapadajícího slunce
a luny
která je její živitelkou

Znám jedinečnou květinu
vídávám ji ve svých představách
a vídávám ji ve svých snech
Roste mezi skalami
mezi trním
které nemá sílu aby ji zahubilo
Horský potok ji dodává vláhy
a stará se o ni
když je sama

Znám ji
a přeci mě vždy udiví
Už tolikrát jsem byl překvapen
její ušlechtilostí a krásou
Toužím poranit se o její trny
aby má krev potřísnila její květen a odradila srny
které ve svých zubech drtí
jiné květy na prach
aby její jed pronikl mi do žil
a spojil s ní mé srdce navždy

Znám jedinečnou květinu
Není to květina
kterou bych si mohl usušit
či vylisovat do herbáře
neboť bych ji zabil
a jiné jejího druhu není
Mým jediným přáním
je nechat ji ve svobodě růst
a těšit se z chvil
kdy svůj přenádherný květ natočí ke mně

Zmámen její vůní
vyvolávající tak hořkou pachuť na jazyku
ležím na rozkvetlé louce
a přec se zavřenými víčky
toulám se tam daleko ve skalách
vyhlížejíc onen temný kvítek
ten jedinečný květ

-

V zahradě stovky slov
Mdlá ústa netuší
Můj koncert pro duši
Pohltil rov

Vidíš tu nádheru
Zahrada mlčení
Prorostlá zelení
Září nám k večeru

Podívej uvedu
Rozhovor beze slov
Na ptáka chromého

Netřeba ničeho
Krom očí pohledu
Havrana černého