Autor: Vít Richter

K PRASKNUTÍ

Tenoučkým provázkem,
nitkou roztřepenou,
strunkou,
co z posledních sil
drží se sebe sama,
notovou linkou
napjatou k prasknutí

je hudba svázaná s krásou.

Jen malinko postrčit
ty dvě k sobě -
a ulevit

tenoučkému provázku.

BEZ SOLI JAK BEZE SLOV

Doslova žije -
trubka pod jeho rty,
kvílí jak splašená
a pot stéká si, kudy se mu zachce.

Blues je pot, pane.
Tryská z dřiny, z vášně,
z drobných chvil vhozených
do klobouku slepého muzikanta.

Tak hraj
teď hned
tuhle
táhlou
pro radost.

Nestyď se za sůl,
co prsty přilepí
ke chladnému plechu.
A
nech
ji vzlínat
do klobouku.

KAŽDÝ SI OBČAS HODÍ ŽABKU

Snad si někdy budu moci
přehrát život
na gramofonu
a zaposlouchat se -

do melodie,
do basové linky,
do pronikavého
a hašteřivého
smíchu foukací harmoniky.

Pak bych si užil
i občasné zapraskání
(připomíná fauly, kopance, direkty -
i nechtěné či v sebeobraně!),
co přiletí jako oblázek
na klidnou hladinu,
pleskne,
rozčeří,
odrazí se
a zmizí.

To koneckonců patří k elpíčkům od nepaměti.