Autor: Jana Janečková

Sečteno

Tma na mě zírá,
Přepadla mě víra.
Víra v šťastný konec,
jakmile zazvoní zvonec.
Místo toho ocitám se ve tmě,
v záchranu doufám pevně.
Mé tělo v kaluži krve leží,
má duše podzemím rychle běží.
Nadechnu se naposled,
trvá to jako stovka let.
Pomalu oči zavírám
a tmou se prodírám.
Už nemůžu jít dál,
čeká mě nebeský bál.
Mezi anděly tančit budu,
neporučím svému osudu.

---

Tanečnice ze slunečnice
(báseň o boji s roztroušenou sklerózou, jejímž symbolem se stala slunečnice)

Z okna pozoruji slunečnici,
vypadá přesně jako v učebnici.
Krásně a jasně září,
vyvolává úsměv na mé tváři.
Já se nemůžu ani hnout,
z tohoto světa přála bych si občas uniknout.
Běhat zase v poli plném slunečnic,
být také jednou z tanečnic.
O tom si můžu nechat jen zdát,
má nemoc dovolí si to pouze přát.
Necítím nohy ani ruce.
jen hlavou se ošít mohu prudce.
Doktor na mě bezmocně kouká,
slova povzbuzení ze sebe souká.
Snažím se vážit si i chatrného zdraví,
alespoň, dokud se mi srdce nezastaví.

---

Miliony mrtvých duší
(válka na Ukrajině)

Špatné věci, co se dějí,
zavři oči raději.
Vidět lidi prchat,
nemůžeme to tak nechat!
Muže odvádějí pryč,
no tak! Zakřič!
Vidět umírat nevinné lidi,
protože to někdo nařídí.
Malé děti, matky,
budou mít život krátký.
Zabijí každého,
i toho mého.
Teď sedím u jeho těla,
pláču, naříkám: „Já se nechat zabít měla“!
Bledá tvář a zavřené oči,
duše z jeho těla vykročí.
Kouká na mě z nebe,
„Nezapomenu na tebe…“.
---