Autor: Barbora Kůtová
JARO POD MRAKY
Zrození a skon - věčné přírody hon.
Rozjařené tváře
po zdánlivé svobodě ruce natahují.
Naděje v nich kvete stejně jako strom,
jenž mrazu se vyhnul
a teď touží po jediné kapce vody.
Hřejivý úsměv ovšem skryly
z východu hrozící mraky
a pod stromem se ráno objevily
nesnesitelně rudé květy.
Zrození a skon - věčné přírody hon.
ŽÍZEŇ
Žízní se zalykám,
přestože mračna nade mnou visí.
Žízní se zalykám,
přestože voda s krví se mi v žilách mísí.
Písečné duny jsou mi vlnami,
jež se mnou
jak s lodí za bouře kymácí.
Jako by zapomínaly,
že ten, kdo hledá vodu v poušti,
nakonec vlastní hlavu v písku ztrácí.
KŘÍDLA VE VĚTRU
Provazce deště
zem vrásčitou svazují.
Kostely
zvučným zvonem zvoní.
Houpou, koupou se ve větru,
své rty v něm smáčejí.
Kadeře trávy
cuchají se ve větru,
jenž hladí je, škádlí
a přetváří je v hladinu.
V hladinu moře
bijícího o útesy
s vlnkami ženoucími
se světem kamsi.
Kde jejich cesta končí,
ti nikdo nepoví,
protože křídla svobody
časem každého skolí.