Báseň - díla

Přihlášení

Registrujte se

1 1 (Počet hlasů: 7)

Autorka: Klára Černá

DOPIS

Jak den se s nocí střídá,
jak vrány temná křídla,
víří mrtvé země prach,
hvězdy z nebeských drah,
tak kanou mé černé slzy tváří,
k poslednímu, co ještě září,
plamenu svíčky na oltáři,
jímž stůl můj byl a bude.
Jak ticho prolínající řev,
ten, při němž krev v žilách tuhne,
děsivý tak je můj zjev,
když pohled můj se zrcadlu,
jenž na stěně visí klidně,
neuhne,
mé srdce zjihne
a zas se ženou slzy tváří,
dolů, k mému kalamáři,
jemuž inkoust vypil husí brk.
Mé srdce už nejspíše,
s mými slzami opustilo hruď,
nebude více mým pánem,
až do výše dostanu se s ránem,
které vynese svůj soud,
což nebude dobré pro mne,
avšak je večer, až ráno mě suď.
Ty, jenž jsi tvrdil,
že jsem ti dražší, nežli jsi sobě sám,
teď vím, jak velký to byl klam.
Papír ochotně si převzal tíži,
v podobě modře temné barvy,
barvy inkoustu, jímž píši,
jak mé vnitřnosti si žerou larvy,
jaks mé srdce ukradl si sebou,
než odešels sám,
beze mne,
tvým ledem mne ruce zebou,
když oheň vzal sis z krbu taky,
já chlad jen mám,
kolem mne.
Řekni však mi,
za co to stálo,
vzít mi všechno, co jsem měla,
vzít si s sebou i to málo,
co já z vůle vlastní dát ti chtěla.
Nevrátils však ani kapku,
smítko, či snad útržek,
nechals mi jen kopu zmatků,
jež nemohli tě udržet.
Podepíši konec spisu,
do nějž bolest má se vpila,
do obálky od dopisu,
ho uložím a posílám.
Na adresu,
kde jsem kdysi,
byla vřele vítána,
teď řekl bys mi:
„Nech si spisy!
Ty ses asi pomátla.“
Obálku pak zalepím,
nechám ti svou pečeť vlastní,
jak chce, ať k tobě doletí,
nejsi středem už mé slasti.

MĚSTO JMÉNEM ŽIVOT

Procházím se prázdnými ulicemi
města.
Jeho temnotou opředený závoj
mi vlévá do žil
strach,
ale přesto jdu dál.
Už se totiž nelze vrátit.

Není kam, není jak…

Nebo možná jenom nemám odvahu
z těch postupně stárnoucích zdí
tohoto vězení…

Čím déle tu bloudím,
tím méně je tu světla.

Temnota mi brání ve výhledu
a já cítím,
jak se obmotává i kolem
mého těla…

Už se v ní téměř ztrácím
a mou jedinou nedějí
je městská brána někde v dáli,
z níž září nepatrný proužek
světla.

LHÁŘ

Ty můj milý, hezký lháři,
co vystavíš si na oltáři,
za svých lží a ze svých klamů,
ke kterým už léta planu…

Ty můj hezký, mladý lháři,
proč lži tvé jako maják září,
a já pluji slepě za tím světlem,
nevědoma, že dávno peklem…

Ty můj mladý, chytrý lháři,
měs oklamal svou svatozáří,
která z trnů vyrůstá,
od paty až po ústa…

Ty můj chytrý, šťastný lháři,
mě budeš klamat do mého stáří,
kde snad naletím já na lži jiných,
však proti tobě nevinných…

Ty můj šťastný, milý lháři,
ukaž pravdu ve své tváři…