Autor: Oldřich Příklenk

Dálnice. Kůly postranních palisád se rychle míhají kolem, jako by se přede mnou promítal starý film. Jedu
v pěkném velkém autě. Sedím úplně vzadu, je odtud největší rozhled. V autě je na usínání, už mi
poklimbává hlava. Sourozenci vesměs pospávají.
Poslouchám tlumenému rozhovoru z předních částí vozu: „To asi nemá cenu ani bookovat.“
„Tak aspoň trochu poznáme i české země.“
„Ale vždyť víš, že to lyžování nenahradí.“
„Je to krásný sport.“
…
Všechno se jaksi míchá dohromady. Škola, hry, zvuky auta… Pelmel. Už si říkám, jo, teď jsem v náladě na
usnutí, stačí, když zlomím tenhle poslední proutek vědomí.
„ZELENÁ VLNA, známe vaši cestu!“
Trhnu sebou. To by probudilo i mrtvého. „Na dálnici D1 se srazily dva kamiony, průjezd není možný…“
Do háje koho to zajímá?! Když tady dosud byl posvátný klid.
Rovnou na to navážou zprávy, ale ty už jsou ztišené: „Nouzový stav v České republice, vyhlášený kvůli
pandemii koronaviru SARS-CoV-2 bude prodloužen prozatím až do 22. ledna 2021. Vláda rovněž
rozhodla o zpřísnění přijatých krizových opatření s ohledem na přechod do 5. stupně protiepidemického
systému PES.“
Bože. To je jak nějaký postapokalyptický film.
Ale já jedu pryč.
Jsme na místě. Sychravo. Poprchává. Břečka. Nevím, co ještě je sníh, a co už je regulérní silnice. Obojí je
hnusně špinavý. Vystoupím z auta, dýchne na mě studený vzduch. A smog. Trochu zasněně koukám
okolo, ale na parkovišti není moc k vidění. Právě odjíždí stará rolba. Vzdaluje se, ale ten čmoud je vidět
až sem.
Ale já jedu pryč.
Nazouvám si běžky. Nejde to, jsou staré a já nepoznám, jaká je levá a pravá. Chvíli zápolím, jen abych
zjistil, že jsem si je stejně dal na špatné nohy. Když už se konečně postavím, hned mi to podklouzne, ten
sníh je tu úplně zledovatělý. Ovšem.
Ale já jedu pryč!
Bruslím do kopce. Je to otravný. Běžky by radši zamířily dolů, zase nebyly namazány, nohy mě bolí.
Zalykám se studeným vzduchem, to budu zase sípat.
Ale já…
JEDU PRYČ!!!
Jsem nahoře. Udýchán, ale mám radost. Sednu si, určitě je zasloužené se napít. Sáhnu zmrzlými prsty do
batohu pro termosku, už vychladlou. Od čeho se to teda jmenuje termoska?! A tak tam sedím, na
studené zemi, popíjejíc studený čaj.
Ale já jedu pryč.
Aspoň se můžu dívat do krajiny. Nádherný panoramatický výhled. Rozšíří se mi oči. Nejsou to žádné
velké hory. Ani zalesněné, tolik mýtin. Ale prostě jen ten fakt… že tu jsou! To je neskutečně krásné. Na to
nic nemá. A nic mi to nesebere.

Ale já jedu. A krása pojede vždycky se mnou.