Autor: Nymied Arela Takács

1.

Patříš mezi ty, co mají slunce v duši,
aby osvětlili svět těm, co ztratili se ve tmě.
Aureola nad hlavou ti sluší,
k ní máš bílá křídla dvě.

Jsi jedním z mála, komu úsměv na tváři
dosáhne až v soucitné zraky.
Jsi anděl. Slunce, co druhým září.
I tebe však občas chtějí zakrýt mraky.

Přeruš řetězy, jež drží tě na zemi,
zabraňují ti vzhůru vzlétnout.
Roztáhni křídla a leť, anděli ztracený.
Zabloudil jsi, však na Nebe nelze zapomenout.

---

2.

Cizí svět? Ten máme tady na Zemi.
Hledáme pravou lásku a žijeme falešné životy.
Kdo pravdu říká, je potížista, je šílený,
a továrny na absolutno vytvářejí roboty.

Vedeme válku s mloky a svět se potápí,
co stvořili jsme, čemu dali jsme moc, získalo převahu.
A válkychtivý svět teď bílá nemoc trápí,
k udržení posledního syna od boje Matka vzdává snahu.

---

3.

Studené oči hledí na studený svět,
studení jsou lidé, i slunce ledem pálí.
Mrazem spálený je každičký květ,
Vločky sněhu místo nich kvést začaly.

Noc polkla svět. Je chamtivá.
Ani hvězdičku nenechá zářit.
V temnotě noci svět spočívá,
světlo v ní někdy obtížně jde spatřit.

Že kolemjdoucí, zdá se, na tobě oči mají?
Jsi jiný, jsi zvláštní, proto si tě všímají.
Tobě v srdci nevládne led, ale plameny.
Duše tvá zářivá slunce je území.

Buď vodou v řece, větrem na stráních,
tokem času, jež držíme ve dlaních.
Tanči s ohněm, rozkvétej s jarem,
srdce své dej slunci darem.