Autor: Anežka Mann

RYBY SE VRACÍ DO ŘEKY KELVIN

Na kůži zvlhlou ranní mlhou

se lepí mokré listí

a světlo odrážené od všudypřítomné hladiny

louží a řek a nepříliš vzdáleného

moře, Atlantiku.

Těžknoucí tělo klesá bahnitými vodami ulic,

nemá kam uniknout před zvědavýma rybíma očima na růžovém ledu

ve výloze,

před dětským prstíkem, který na ty oči nadšeně ukazuje,

jako by křičel

“Hele, tati, smrt!”

A otec pyšně pokyvuje hlavou,

“Ano, synku, není to nádhera?”

Smrt prodávaná po kilogramech,

smrt vylovená z řeky,

ve které pod mostem rybaří dva výrostci

a místo vlasce

mají krvavě rudé Ariadnino klubko,

jehož linka dělí svět na dvě poloviny,

protíná neklidem pulzující prostor

mezi dítětem a rybou,

a na které chytí leda tak rozpadající se

základy chrámu nějaké pohanské bohyně

porostlé mechem.

Tělo pokryté šupinami listí

dopadá na dno a boří se do bahna,

nad hlavou mu lhostejně proplouvá losos,

jehož oči budou zítra

zvědavě pozorovat chodce na Byres Road,

a dávno zašlé slunce se tiše chichotá

za hradbou ostří kostelních věží

párajících stříbrné břicho oblohy.

---

MOUDROST

Moudrost začíná

v palcích u nohou.

Celý život vzlíná,

osmdesát let

kapilární elevace.

Nakonec se nám vsákne do vlasů

a umřeme.

---

MRAKY

Mraky se z kopců

přišly podívat až k nám,

zevlují za oknem

a trochu se teď stydí,

že tolik spěchaly.

Sedíme na zemi

zády k těm čumilům

a naše věty se dotýkají stejně neobratně

jako upocené dlaně na hladké podlaze.

Náš dech se za nás patřičně stydí

a naráží do oken v touze

uniknout těžkopádným slovům,

do kterých jsme ho zkoušeli polapit,

naráží do oken,

vrhá se vstříc mrakům,

a vzápětí uboze selhávaje

stéká v zoufalých pramíncích

po lhostejném skle.

A my si ho nevšímáme,

a dál se pokoušíme

vměstnat city do tuctových hlásek,

a přitom, a mraky za oknem

to až moc dobře vědí,

by jim mnohem lépe padl kabát ticha

šitý na míru, co berem okamžiku.