Autor: Anna Tesaříková

VĚŠTBA

Kdyby snad přede mne se vědma postavila
a oči do duše by upřít chtěla mi,
pak jistě řekla by: „Ach, není neznámý
mně případ jako tvůj – tvář nešťastná a bílá

zní strachem zkroušeným, neb děsí tě ty stavy,
ty plesy vesmíru a extatických vin
a týdny zdlouhavé – ten těžký, kalný splín.
Když všechny pukliny pak plní duet lkavý,

stále se domníváš, že žádné noci není,
ač ta již dala ti svých trumfů okusit?
Zhlížíš se v zrcadle – zříš v očích chorý svit.“

A zle se usmívá. „Snad čekáš rozuzlení...
Však který hlupák by ti pálil vzácných svic,
když léta předstíráš a činit nechceš nic?“

---

EXTÁZE

On tenkrát častoval ji bolestnými slovy:
„Víš, mnoho krásného je v dílech Wagnerových,
znáš jejich oheň též a znáš ten mocný cit...
Víš,“ šeptal horečně, „ty toužíš pochopit,

proč v stráních procitá tvých vlků táhlé vytí
a ve všech zrcadlech se oči temně třpytí...
Tak chceš snad tlachat dál?“ Tu ona, sinalá,
chvějíc se, s úsměvem mu ruku podala

a spolu vznesli se. A v dychtivém tom vzletu
hruď světlem pukla jim; v té agonii světů
na chvíli zasyčel žár časů náhle živ

– a ticho. Les dál spal a nocí dýchal jemně,
jen trochou popela tam pokryla se země.
A rudý měsíc smál se stejně jako dřív.

---

SVÍTÁNÍ

Až noc se ukloní a v sladkobolném zmaru
cár mraků rozhrne nach Slunce nesmělý,
až zima zdlouhavá dá zvolna vykvést jaru;
až stránky deníků, jež dávno shořely,

co popel zasnoubí se s procitnuvší zemí
a křivdy prastaré se změní v prach a dým
v těch dravých plamenech; až z lidí dlouho němých
kdos ticho přetrhne svým hlasem nejistým,

pak půjdu po cestě, jež listím zapadla.
Mé kroky ztlumí les, jenž čistým ránem voní,
a spatřím studánku. A když se k ní pak skloním,

ve vodě průzračné svých prstů špičky smočím
a to, co svítání snad vepsalo mým očím,
mi vrátí hladina jak plocha zrcadla.